Mrtvý nácek, dobrý nácek...

Zemřel Erich Priebke. A všichni se mohou "zvencnout", aby náhodou neměl důstojný pohřeb. Pokrytci k pohledání.  

Mám už docela dost toho každodenního zpravodajství o tom, že tam a onde odmítají pohřbít tělo Ericha Priebkeho, válečného zločince, který má na rukou krev stovek lidí. Protestuje se, demonstruje se, jsou pořádány hony na pohřební vůz s jeho ostatky.

Těžko mne asi někdo může považovat za člověka, který by k zločinům nacistů byl tolerantní. Spíše naopak. Považuji ovšem za pozoruhodné, že nikdo neprotestoval v souvislosti s Priebkem, ale i řadou jiných zločinců, za jeho života. Nikomu nevadilo, že si Priebke "hoví" v domácím vězení, nikomu nevadilo, že chodí kolem domu, kde v poklidu žije tato bestie.

Vzpomeňme jak Anton Malolloth, dozorce z terezínské Malé pevnosti, v pohodlí dožíval v zapadlém německém  penzionu pro seniory. Vzpomeňme jak Josefa Mengeleho v jeho jihoamerickém vyhnanství po léta kryly oficiální německé diplomatické kruhy.

A to nemluvím o těch zločincích, příslušnících gestapa, jednotek SS a vražedných protibolševických a protižidovských komand na Východě, z nichž většina zůstala neodhalena a nepotrestána a to přesto, že počet obětí, které má "na hrbu" Priebke byl pro tyto zrůdy v jisté době denní normou.

Mediální a davové běsnění, odpírání možnosti důstojného rodinného rozloučení s Erichem Priebkem mi v souvislosti se skutečností, že nejen po našich ulicích pochodují náckové jako ve dvacátých letech minulého století, přijde mírné řečeno mimo....

Bůh mu život dal a také mu ho vzal. A jen on se s ním vypořádá. My jsme měli možnost za jeho života a tu jsme nejen v jeho případě promarnili.