Milenci ze sousedství plynových komor

Příběh slovenské Židovky Heleny Citronové a Franze Wunche je v historii vyhlazovacího centra v Birkenau jedním z nejpozoruhodnějších. Přes rasovou propagandu esesák Wunch nedokázal odolat půvabu mladé židovské vězenkyně.

Již dříve jsem zde zmiňoval příběhy lásky v prostředí téměř absolutní lidské nenávisti. Tyto příběhy jasně deklarují, že citům nelze bránit ani zákony na "ochranu krve".

Helena Citronová příjela do Birkenau v březnu 1942 jedním z prvních transportů ze Slovenska. Zpočátku pracovala v komandu, které bouralo v původní vesnici Březinka domy. Spala na slámě a v hrůze sledovala, jak ženy kolem ní umornou prací umírají. Uvědomila si, že pokud chce mít alespoň nějakou naději, že si musí najít práci méně fyzicky namáhavou a s méně krutým německým dozorem.

Její známá, též slovenská Židovka, nabídla Heleně pomoc. Helenina přítelkyně pracovala v "Kanadě", což bylo komando, které ve stínu plynových komor třídilo to, co po zplynovaných Židech zbylo - šaty, jídlo, nádobí, léky.... Vymyslela však poměrně průhlednou lest, kdy se Helena měla obléci do oblečení po jiné ženě, která v "Kanadě" pracovala a právě zemřela. Obě doufaly, že takto bude moci druhý den ráno do "Kanady" nastoupit. Bohužel si Heleny všimla kápo a řekla, že bude za trest zařazena do trestného komanda, což v praxi znamenalo téměř jistý rozsudek smrti.

Náhoda tomu však chtěla, že její první den v "Kanadě" byl i dnem, kdy slavil narozeniny dozorce v baráku, kde se věci třídily. Tím můžem byl Franz Wunch. Kápo hledala mezi vězenkyněmi ženy, které by oslavenci zarecitovaly či zazpívaly. K obveselení dozorce byla vybrána i Helena. Nechtělo se jí dozorci zpívat, byla k tomu však přinucena. Stála před ním s hlavou skloněnou a zpívala. Když skončila, tak ji Wunch poprosil, což bylo něco naprosto nevídaného, aby v Birkeanu příslušník SS Židovku o něco prosil, aby zpívala dál. Zpívala tedy další německou píseň, kterou si pamatovala ze školy. Wunch pak zařídil, že Helena mohla v "Kanadě" zůstat.

Wunch začal za Helenou chodit do objektu, kde pracovala a choval se k ní velmi vlídně. Ona ho však nenáviděla. Slyšela o tom, že umí být násilnický. Během několika dnů si však Wunch získával její důvěru. Choval se k ní stále velmi mile, posílal ji krabice sušenek. Později ji dokonce posílal zamilovaná psaníčka. Helena takové psaníčko vždy hned zničila, ale přesto zahlédla, co psaníčka obsahovala. Wunch Heleně sděloval, že je do ní zamilovaný a že k ní chová ty nejhlubší city. Heleně se vše stále nezdálo. Říkala si, že raději být mrtvá než něco mít s esesmanem.

Wunch si hledal záminky, aby si Helenu mohl zvát do své kanceláře. Třeba chtěl, aby mu udělala manikůru. Když i zde Wunch Heleně sděloval, co k ní cítí, při té příležitosti mu Helena odvážně do očí řekla, že o něm slyšela, že zabil vězně, který měl cosi pašovat z "Kanady". Esesman to popíral. Helena mu však nevěřila a otočila se, že odejde.

Postupem doby si Helena přece jen začala uvědomovat, že jí na Wunchovi záleží. Bylo ji jasné, že on ji miluje, a to ji poskytovalo pocit bezpečí. Byla si jista, že Wunch nedovolí, aby se jí něco stalo. Tento pocit se ještě znásobil, když se dozvěděla, že v táboře je její malá sestra Rózinka, kterou s ostatními dětmi prý vedli do krematoria. Přes zákaz vycházení z baráků, který platil vždy, když probíhala selekce a když lidé šli svou poslední pouť ke krematoriím, z baráku vyběhla právě směrem k vražedným zařízením. Dověděl se o tom Wunch a zadržel ji již téměř u krematoria. Volal přitom na ostatní esesmany, že Helena patří k výborným pracovníkům v jeho skladu, aby na ni nestříleli. Když ji dostihl, srazil ji na zem a bil ji, aby přihlížející příslušníci  SS nepojali podezření, že mezi nimi je vztah jiný, než by měl mezi esesmanem a vězněnou Židovkou být.

Wunch věděl, proč se Helena ke krematoriu rozběhla. Proto na ní naléhal, aby mu rychle řekla jméno její sestry, že i za několik sekund může být pozdě. Uvnitř krematoria Wunch Rózinku našel, prohlásil, že je jeho dělnicí a odvedl ji pryč. Zařídíl též, že Rózinka mohla pracovat se svou sestrou Helenou v komandu "Kanada".

To vše radikálně zacloumalo Heleninými city vůči Wunchovi. Nakonec se i ona zamilovala, vědoma si toho, že pro ni několikrát riskoval svůj život. Jejich vztah se však nikdy nenaplnil. Realizoval se hlavně letmými pohledy, uspěchanými slovíčky a načmáranými lístky.

Přes všechnu opatrnost však kdosi jejich vztah udal. Helenu zavřeli do trestného bloku. Každý den ji vyhrožovali zastřelením, pokud neprozradí, co se mezi ní a Wunchem odehrálo. Trvala na svém, že mezi nimi nic nebylo. Uvěznili i Wunche. I on při výsleších popíral, že by nějaký vztah existoval. Po pěti dnech výslechů a mučení byli nakonec oba propuštění. Helena byla v rámci komanda "Kanada" přeložena tak, aby její setkávání se s Wunchem bylo téměř nemožné. Přesto, i když s menší intenzitou, ovšem s o to větší opatrností Wunch tu a tam Helenu dále vyhledával a dále všemožně svou milou a její sestru podporoval.

Nadešel čas evakuace tábora před bílžící se Rudou armádou a s ním pověstné pochody smrti. Helena se sestrou Rózinkou stály u brány tábora a třásly se lednovou zimou. Franz Wunch jim tehdy přinesl teplé boty. Stačil Heleně ještě říct, že ho posílají na frontu, ale že ve Vídni žije jeho matka, která se o Helenu i její sestru postará. Vtiskl Heleně do dlaní lístek s vídeňskou adresou.

Když dívky Wunch opustil, vzpomněla si Helena na slova svého otce: "Nikdy nezapomeň, kdo jsi". Zdůrazňoval jí, že je Židovka a musí zůstat Židovkou. Proto Helena za nějakou dobu adresu matky Franze Wunche zahodila.

Obě sestry se nakonec dočkaly konce války.