Hrůzy druhé světové války jsou nesdělitelné. Zhoubný nacismus ukázal do té doby nevídanou krutost. Jeho obětí se staly miliony lidí. Někteří z těchto lidí si po osvobození chtěli vyřídit otevřené účty po svém.
Devátého května 1945 se Židé v pracovním táboře Oskara Schindlera v Brněnci ocitli bez svého patrona a bez dozorců. Rudá armáda stále nikde. Kromě více než tisíce židovských vězňů se zde nacházel německý kápo. Jak bylo v nacistických koncentrácích zvykem, funkce kápa zpravidla zastávali kriminální zločinci. Tento nebyl vyjímkou. Prošel několika koncentráky. Choval se brutálně a násilnicky. Vězně mučil v Plaszowě i Gross-Rosenu.
Jakmile dozorci SS opustili tábor v Brněnci, tak vězni kápa zavřeli a umístili k němu stráž. Druhý den skupina vězňů rozhodla, že kápo má být oběšen, protože holýma rukama umlátil řadu lidí. Několik jiných vězňů se však pokusilo aktu pomsty zabránit s tím, že by měl proběhnout řádný soud. Navrhovali kápa předat české policii a poskytnout svědectví, které by požadavek na soudní proces podpořilo.
Většina z vězňů však byla přesvědčena, že okamžitá poprava je pro kápa spravedlivým trestem, rozsudek že má být vynesen ihned a trest na místě vykonán. Kápo byl nakonec oběšen.
Na konci dubna 1945 byl osvobozen koncentrační tábor Dachau nedaleko Mnichova. Američtí vojáci zde nalezli důkaz zmaru a lidské krutosti. Spatřili mrtvoly vězňů navršené u táborového krematoria a na železniční stanici. Osud dozorců SS byl zpečetěn. Jen několik hodin po osvobození bylo zabito všech téměr pět set vojáků německé posádky. Některé zabili vězni, ale více než tři stovky jich padlo rukou amerických vojáků, kteří doslova zvraceli při pohledu na hnijící mrtvoly, zoufalé a hladovějící vězně.
Jeden z terezínských vězňů, tehdy patnáctiletý Polák popsal, jak se vydal na cestu svobody z terezínského ghetta. Celý rozradostněný křičel na celé město: "Jdu po chodníku!!!". Poslední tři roky života v Terezíně směl chodit jen po silnici. Poskakoval radostí z takové malichernosti pro nás, kteří jsme nic takového neprožili.
Cestou do Litoměřic potkával sudetské Němce, kteří byli vyháněni Čechy. Potkal též dvě mladé maďarské Židovky, které byly jen o málo starší než on. Ty zrovna tloukly Němku, která měla s sebou dvě děti. Děti plakaly. Řekl Maďarkám, aby toho zanechaly. Ty však nedbaly se slovy, že je to přece Němka a že Němci je mlátili, tak že teď budou bít ony je. Chlapec dále na ně naléhal a když jej ignorovaly, popadl je a odstrčil od německé ženy. Shodil je do příkopu.
Netradičním způsobem se nacistům pomstil ruský voják, který po dobytí Berlína vyškrábal do zdi Reichstagu tři slova: Baranowicze - Sobibor - Berlin. K tomu přidal svůj podpis - Semjon Rozenfeld. Tento Žid z polského východu, z města Baranowicze, bojoval v roce 1943 v povstání vězňů ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Při něm byl raněn a sedm měsíců se skrýval až se dočkal osvobožení Rudou armádou, ke které se přidal. Znovu byl raněn při operacích u Lodže, ale podařilo se mu vrátit k jednotce a dojít s ní až do Berlína. Bylo mu dvacet tři let a vlasy měl bílé jako sníh.
Asi není dobře na zlo reagovat jiným zlem. Pro akty pomsty asi nelze najít slova omluvy. Určitě je však možné činy dotyčných pochopit. Zrůdnosti páchané nacisty však pochopit nelze.
