Kde je hranice mezi povinností učitele věc řešit a "bonzováním?"

Bohužel stále častěji jsme ve zprávách informování o týraní a fyzickém trýznění dětí, které někdy dojde do obludných rozměrů a to i díky netečnosti učitelů a vychovatelů, kterým se nechce "horkým bramborem" pálit krásy všedního pracovního dne.

Ona ta lhostejnost k okolí a ostatním je bohužel v součanosti naprosto běžným jevem. Současná společnost postavená na individualismu nařizuje všímat si výhradně sám sebe nebo svých blízkých a nestrkat nos do záležitostí jiných. Tuto situaci považuji ze extrémní. Stejně tak extrémní byla ovšem situace v minulosti, kdy tzv. občanské a uliční výbory hlídaly občany při ledasčem, sledovaly a shromažďovaly drby o tom, jestli třeba rodina Pánkova dostatečně jásala při výročí Vítězného února, či jestli byla v této rodině ponurá nálada v den výročí úmrtí soudruha Lenina.

Shodneme se snad na tom, že obě extrémní polohy tohoto problému jsou špatně. Nakonec špatně je cokoliv extrémního, nejen v případě vztahů mezi lidmi. Špatně je rozhodně i láska, které v krajní podobě může dozrát až k fyzické či duševní závislosti na jiném, nebo k výhružkám a stalkingu. Špatně je extrémní vlastenectví, když  se vyzdvihují přednosti vlastního národa, potlačují se jeho nedostatky a hlavně se ostře vymezuje proti národům jiným, a to za použití urážek, mýtů, klišé a výmyslů.

Téměř učebnicovým příkladem netečnosti a lhostejnosti snad všech okolo může být známý příklad vraha, který jako třináctiletý před šesti lety znásilnil a zavraždil svou spolužačku v Kmetiněvsi. Žil sám s matkou, která se o něho v zásadě vůbec nezajímala a věnovala se spíše své zálibě - alkoholu. Kluk se ve volném čase nevěnoval téměř ničemu jinému, než sledování pornografického materiálu ve všech podobách, jaké jsou v současném mediálním světě představitelné. Obecně se to o něm vědělo, pornogratické časopisy nosil i do školy, vědělo se i o jeho nezvladatelné potřebě k mnohačetnému každodennímu uspokojování se. Nikdo však nepovažoval tyto indicie asi za dostatečně podivné. Nikoho nenapadlo situaci adekvátně řešit, když už se k řešení neměla matka. Selhali naprosto všichni a to včetně sousedů, učitelů a snad i rodičů jeho spolužáků. Jsem přesvědčen, že nebýt v tomto případě oné typické lhostejnosti, nemuselo se možná stát to, co se třináctileté Báře tehdy stalo.

Obecně samozřejmě platí, že nikdo nemá právo určovat rodičům, jak mají své děti vychovávat. Výchova je z toho titulu především odpovědností těch, kteří dítě přivedli na svět. Jsem zastáncem názoru, že například škola není kompetentní vychovávat, škola je tu proto, aby učila. Otázkou však je, jaká má být role školy, případně konkrétního učitele, když zjistí, že s výchovou dítěte se zdá být něco v nepořádku a zda je vůbec jeho právem něco takového posuzovat, nebo zda je to dokonce jeho povinností.

Těžko bych asi mezi vámi čtenáři hledal někoho, který by považoval za špatné, když kantor při hodině plavání zaznamená u dítěte pozůstatky neúměrného fyzického trestání a tuto skutečnost oznámí patřičnému orgánu, který má ochranu dětí v popisu práce. Tímto způsobem lze předejít stupňování agrese rodičů vůči dítěti, která bohužel někdy může končit i smrtí bezbranného tvorečka. Zřejmě bychom těžko hledali někoho, kdo by takové jednání pedagoga považoval za neopodstatněný zásah do chodu rodiny, rodičovských práv či udavačství.

Krom fyzických útoků lze však útočit i na duši dítěte. V rodinném prostředí může být vystavováno některým extrémním náboženským proudům, může být vystavováno ideologiím, které v minulosti vražidily jiné po tisících. Jak je to v těchto případech s právem rodiče na výchovu? Má rodič právo vychovávat ze svého potomka náboženského fanatika, kdy metody některých takových skupin vedou až k hromadným sebevraždám? Má právo rodič vychovávat svého potomka v duchu komunismu nebo nacismu?

A když něco takového zjistí učitel nebo vychovatel či trenér sportovního klubu, měl by něco takového řešit? A když by řešil, máme na něho pak pohlížet jako na člověka, který cítí, že právu rodiče na výchovu je třeba učinit přítrž, když situace napovídá tomu, že rodina vychovává malého Jima Jonese, Iljiče Lenina nebo Adolfa Hitlera a s těmito důsledky se v budoucnu bude muset vypořádávat celá společnost, nikoliv jen jeho nejbližší? Nebo do těchto věcí nemá zasahovat a "nebonzovat?".

Přiznám, že neumím k těmto věcem zaujmout jednoznačné stanovisko. Vy ano?