” Patří k věcem, které se lehce vysloví - Židovský národ bude vyhlazen - řekne každý příslušník strany. Je to jasné, stojí to v našem programu. A potom přijde všech osmdesát milionů Němců a každý má slušného Žida. Je jasné, že ostatní jsou prasata, ale tento Žid je prímový. Především kdo tak hovoří, nic neviděl, nic nepochopil. Každý z vás bude většinou vědět, co znamená, když sto mrtvol leží na hromadě, když jich leží pět set nebo tisíc. Toto vydržet a přitom - odmyslím výjimku lidských slabostí - zůstat slušným, to nás udělalo tvrdými. ” To jsou slova říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, která pronesl na setkání s vyššími důstojníky SS 4. října 1943 v Poznani.
Kdo se seznámil s Hitlerovými názory, nemohl být překvapen, že již dva roky po převzetí moci byly vyhlášeny tzv. norimberské zákony. Jeden ze spoluautorů jejich znění dr. Hans Globke se stal po válce spolupracovníkem kancléře Adenauera ve funkci státního tajemníka.
Norimberské zákony stanovily “rasovou příslušnost” prarodičů a stanovil rasové skupiny. Určily pak skupinu “položidů” a “plnožidů”. V určitých specifických případech se počítalo s výjimkami, které však mohl udělit jen sám Hitler. Ten avízoval, že je nebude za žádných okolností udělovat tzv. plnožidům a budou určeny jen pro Židy částečné, kteří jsou z hlediska rasové politiky nadějní.
Již na počátku bylo jasné, že realizace Hitlerových představ nebude lehká. Objevily se komplikace při prokazování “árijského” původu. To se týkalo i samotného Hitlera a jeho podřízených. S žádostmi o výjimku se v následném roce po příjetí norimberských zákonů roztrhl pytel. Chodilo jich i šest set denně. Naděje na úspěšnost vzrostla v době konání olympijských her v Berlíně, kdy nacistický režim potřeboval dokázat německé sportovní triumfy. Tak se stalo v případě šermířky Heleny Mayerové, jejímž bratrům Hitler propůjčil “čestné árijství” a jí blahopřál k získání stříbrné medaile.
Hitler všechny žádosti o výjimky pečlivě kontroloval a zejména pak pečlivě prohlížel jejich fotografie, zda nemají typicky židovské znaky. Tak se stalo i v případě prvního důstojníka bitevní lodě Paula Aschera . Povolení přitom nebylo generální, ale dělilo se na čtyři stupně od oprávnění setrvání v národním německém společenství až po právo na členství v NSDAP. Jediným “čestným árijcem” v SS byl proti vůli Himmlera osobní Hitlerův přítel Emil Maurice , jediný člověk, který si s ním tykal. Druhým byl Ernst Rohm. Toho však Hitler nechal v roce 1934 zastřelit.
Značná část žádostí o výjimku přicházela od těch, kteří měli k Hitlerovi přímý přístup. On sám tím nebyl přílis nadšen, když zjistil, že téměř každý vysoký nacista má svého “Žida ve skříni”. Tak dosáhl druhý muž v Říši Hermann Goering prominutí árijského zákona pro řadu Židů ze svého okolí, přátel, známých a umělců. Stejně se činila i řada dalších prominentů, včetně Bormanna, Goebbelse a jeho ženy Magdy a značná část generality.
Paradoxem je, že o úlevu žádal i Himmlerův pomocník pro “konečné řešení židovské otázky” Adolf Eichmann pro svou židovskou nevlastní matku. Samotný Himmler nebyl výjimku, i když navenek se proti těmto praktikám stavěl. Svého chráněnce profesora Fritze Pringsheima vyvedl z koncentračního tábora a pomohl mu k útěku z Německa. Nevyhnul se tomu ani Hitler, který sice prohlásil rozzlobeně, že “příslušníci strany znají více slušných Židů, než jich v Německu vůbec je”, ale když se ukázalo, že jeho dietní kuchařka Konstanzy Manziuarlyová má židovské předky, prohlásil, že nestrpí aby byla očerňována a nařídil obstarat jí árijský rodokmen.
V táboře našich nácků zavládla panika, když se zjistilo, že Tomáš Kebza, kovaný nacista a násilník, který si již nějaký ten pátek za své agresivní chování odseděl, má židovského dědečka, který prošel Osvětimí.
Jen doufejme, že se pan Jiří Richter, Kebzův dědeček, nikdy nedozvěděl, co že mu to vyrostlo v jeho rodině.
