Na tomto prohlášení se snad shodnou všichni. Fanatismus je skutečně nejvážnějším ohrožením, kterému současná civilizace musí čelit. Kdo je ovšem tím fanatikem, když jsme svědky, že se takto označují bez skurpulí zastánci protichudných názorových proudů? Zajímavé rozuzlení přinesl před téměř patnácti lety nositel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel při své pražské přednášce.
Fanatismus je odvozen z latiny, ze slova fana. Fanatický člověk prožívá silné duchovní pocity a je někým, kdo má vlastně přebytek víry, která je ovšem často ve velké kolizi s realitou. Fanatikovým problémem číslo jedna je to, že je často sám. Někdy jen na začátku svého fanatismu, někdy po celý svůj život. Fanatik se dommnívá, že dokáže prorazit zeď hlavou. Fanatik nemá potřebu přemýšlet, jsou jiní, kteří přemýšlejí za něho, jiní fanatici. Nemusí činit závěry, jiní je činí za něho.
Fanatik má rád zkratky. Ví, co chce, má cíl. Je připraven zaplatit jakoukoliv cenu a je připraven nechat ostatní platit jakoukoliv cenu, aby daného cíle bylo dosaženo. Fanatik je dogmatik a dogmata zjednodušují. Fanatik je imunní vůči pochybám, nikdy o sobě nepochybuje.
Fanatik žije v protikladu ke světu intelektuálů a svobodných lidí, kteří neustále váhají a bádají a přemýšlejí. Fanatik nikoliv. Ten si je sám sebou jistý. S fanatikem ani nelze prožívat hodnotnou diskusi. Není na to připraven. Zná jen vedení monologu se sebou samým. Pokud se fanatikovi podaří vybudovat skupinu stejných fanatiků, ani tam se nevede diskuse. Tam se spíše souhlasně plácá po ramenou.
Umění a krásu dialogu fanatik nezná. Myšlenky jiných pro něho totiž nemají žádný význam. Mimo jiné proto, že je nerad obtěžován nesnadnými problémy. V jeho světě je vše jasné jako pověstná facka. Kulka nabité zbraně pro něho vyřeší vše jednou pro vždy. K intelektuálům tedy cítí hluboký odpor, protože v jejich pochybování a rozumování vidí jen ztrátu času.
Fanatik mívá téměř vždy pocit, že je velmi významný. Přitom většina fanatiků pochází z nízkých společenských vrstev. A hlavně jde téměř vždy o lidi nevzdělané. Pokud se takový fanatik ocitne na významné pozici v politické straně, dokonce snad i ve vládě, má pocit, že může měnit historii a osudy tím, že využívá schopnosti ostatních nenávidět. Ostatní mu lichotí, obvykle poznamenávají, že je to on, kdo se nebojí věci nazývat "pravým jménem", jako by někdo, kdo ze své podstaty a nedostatečného vzdělání vůbec byl schopen něco nějak nazvat a to ještě navíc "pravým" jménem.
Pro fanatika je vše černé nebo bílé. Ostatní jsou buď přátelé nebo nepřátelé. Nic mezi tím. Všechno musí být dle něho viditelné, jasné a konkrétní. V opačném případě se naprosto neorientuje. Děsí ho abstrakce a složitost hledání. Bojí se všeho, čemu nerozumí. Podezírá myšlenky, proto se zabývá jen konkrétnostmi. Vyjadřuje se fyzicky, nikoliv kulturně. Násilí, to je jeho oblíbené a jasné řešení.
Vzpomeňme na slovník, jakým se vůči svým oponentům vyjadřovali nacisté a komunisté. Zamysleme se nad dikcí a vulgaritou některých zde publikujících. Jazyk fanatiků je vulgární a urážející. Myslí si, že jinak by jejich slova nebyla dost důrazná. Fanatik, ať už dělá cokoliv, dělá to proti kultuře, proti lidskosti, protože on je člověkem, který neuvažuje a nepřemýšlí. Co je ovšem nejhorší, nechce aby přemýšleli ani ostatní. Takového přemýšlivce chce fanatik zmenšit, urazit, zakopat do země, aby podtrhl svou vlastní velkost.
Jak můžeme proti fanatismu obstát? Wiesel míní, že jedinou cestou je jeho kontrola, odmítání a odzbrojení. Jedině tak můžeme dle něho obstát. Pokud k tomu nedojde, je celá lidská společnost potenciálními oběťmi fanatismu.
Já bych za sebe dodal, že důležitou součástí při stavění hráze proti fanatismu je vzdělání. Toho se fanatici bojí, jako Satan krucifixu a upíři česneku. To je dle mého soudu ta správná cesta.
