Odpovědi na tyto otázky se často dožadují diskutéři či
autoři příspěvků, které se točí kolem grantově divadelní pražské aféry. Pokusím
se přiblížit můj pohled na věc. Ovšem nebudu se zabývat divadelním či výtvarným
uměním. Na to se necítím. Ale snad se mohu pustit do úvahy na uvedené téma v oblasti
hudby. Vaši polemiku v diskusi samozřejmě vítám.
Umění obecně chápu jako prezentaci schopností jednotlivce, které lze jen těžko získat bez vrozených predispozic. Umění je široký pojem. Můžeme do něj zahrnout hudbu, literaturu, výtvarné umění, včetně architektury a designu a mnoho dalších disciplin. Hodnotu umění můžeme chápat jako schopnost díla potěšit, v jeho schopnosti vyjádřit emoce a vyvolávat je, v neposlední řadě je hodnotou díla též to, že je zdrojem poznání.
Skutečné umění je v hudbě dáno mistrovským a neotřelým provedením díla. V žádném případě není cílem hudebního umění zaujmout široký okruh posluchačů. Ani to není možné. Protože skutečně virtuozní tvorba se laikovi jeví jako naprosto nepochopitelná, často na první poslech i nelíbivá, složitá a těžká. Umění je předváděno s již uvedeným mistrovstvím a nápaditostí, ale též s vložením vlastního „já“ interpreta, který jde takto s kůží a často nejen s ní na trh. Odhaluje své niterno a divák se snaží najít k němu cestu, chybí prvoplánovost estetického prožitku. Je na posluchači, aby si ho hledal sám. Skutečné hudební umění zůstává zpravidla na okraji žánrů a masové pozornosti, té se mu dostává v naprosto vyjímečných případech. Krom vážné hudby bych do této kategorie zařadil jazz a některé typy rockové tvorby. Zkusme si položit otázku kolik z nás zná například Štěpána Raka, který je skromným, českým, světově proslulým kytaristou. Kolik z nás zná Joe Zawinula, zakladatele jazzrockové skupiny Weather Report. Je třeba říct, že skuteční umělci se jen velmi zřídka kdy ocitají v rolích světových celebrit ani neokupují žebříčky, které porovnávají majetek osobností. Smysl jejich tvorby a jejich pojetí umění nemá nic společného s potřebou být slavný. Svůj talent vnímají jako dar a cítí potřebu se o něj s ostatními podělit. Jejich honorářové požadavky jsou v porovnání s celebritami jiných kategoriích řádově nižší. Nezřídka kdy vystupují celý život v malých amerických klubech za pár set dolarů.
Druhou pomyslnou kategorií je kýč. Ten má řadu společného s kategorií uvedenou výše. Jde zde stále ještě o profesionální hudební a interpretační projev, požadavek na mistrovství je někdy však upozaďován. Co ovšem získává na významu je požadavek na masovost, na úspěch osobní i obchodní. Tvorba se přizpůsobuje požadavku většinového posluchače a je mířena na konkrétně zacíleného konzumenta. Interpret se stává součástí showbyznysu se vším co k tomu patří. Objevuje se v bulvárních médiích, stává se bohatým. Daní za to vše je nemalá ztráta osobní, interpretační a tvůrčí svobody, kdy producenti a vydavatelé usměrňují interpretační činnost tak, aby výsledek odpovídal očekávání posluchače. V této kategorii můžeme již i mluvit o prvoplánové líbivosti. Skladby jsou komponovány na efekt, sdělení jsou přímá, bez vysokých požadavků na posluchačovo hledání smyslu a estetického prožitku. V této kategorii má i nezanedbatelnou roli módnost, která sama o sobě bývá často impulsem k tvorbě samotné. Prolíná se umění jako takové, i když se sníženými požadavky na interpretační mistrovství, s požadavky trhu na líbívé, moderní a nekomplikované kompozice.
Poslední kategorii, kterou jsem „šmíra“ lze umění považovat jen s velkým nadhledem a sebezapřením. Zde někdy těžko hledat jakýkoliv interpretační potenciál. Rovněž těžko hledat cílovost tvorby na konkrétního konzumenta. Cílem je přímočaře, často až primitivně oslovit co nejširší masy bez ohledu na věk, sociální postavení či životní preference. Hlavním požadavkem je podbízivost, jednoduchost – hraničící s hloupostí a obchodní úspěch. Interpreti v této kategorii jen sporadicky koncertně vystupují, pokud vůbec, tak na tzv. halfplayback, který se ve většině případů ukáže jako playback prostý. Jejich působení na podiu v běžném koncertním rozsahu je nemyslitelné, byla by odhalena interpretační i osobnostní nouze, též kreativní deficit. Vystoupení tedy většinou netrvají déle než čtyřicet minut. Koncertní show v délce dvou či tří hodin, jak je běžné u výše uvedených kategorií je nemožné, po několika desítkách minut se u diváka dostavuje pocit jednotvárnosti, nudy a rozčarování. Než se tyto pocity dostaví je žádoucí vystoupení ukončit. Typickými představiteli této kategorie v našich podmínkách může být Těžkej Pokondr či Maxim Turbulenc.
Vidíte to stejně? Nebo jinak? Docela mne zajímá váš pohled na věc. A pokud máte chuť a náladu na trošku skutečného mistrovství, prosím zde: http://www.youtube.com/watch?v=V6PWiOFV7Is&feature=related
