A nějak se nám to vytrácí. Chtěl jsem napsat, že se nám ten
zvyk vytrácí, ale ono nejde o zvyk, ono jde o slušnost. Jde o výraz úcty k jiným,
ke starším, k dámám. Nosí se to však dnes ještě? Zdá se, že ani moc ne.
Vzpomínám si, že když jsem se jako malý kluk dověděl, že něco jako zdravení existuje, běžel jsem ke každému dospělému, kterého jsem potkal a pozdravil, Dělalo mi to radost, až mi máma musela vysvětlovat, že zas každého zdravit nemusím, že se zdraví jen ti, které znám nebo které pozdraví ona. To asi proto, aby ten dotyčný se utvrdil, jak jsem to hezký vychovaný chlapec.
Byli však i tací, kterým to zdravení nějak extra z pusy nešlo. Možná se styděli, možná ještě špatně mluvili. Avšak moc platné jim to nebylo, pokud nepozdravili, přišel od rodiče letmý pohlavek se slovy: „ Neumíš zdravit?!!!“. I takto se dalo naučit základům slušného chování k jiným.
Byly doby, kdy jsme o prázdninách s radostí i přeběhli ulici, abychom mohli pozdravit naší paní učitelku, kterou jsme pár týdnů neviděli. Byly doby, kdy bylo samozřejmé pozdravit všechny, kteří s námi bydleli v domě, všichni se dobře znali, docela dost o sobě věděli. Někdy se také stalo, že si soused rodiči postěžoval: „Taky by se ten váš kluk už mohl naučit zdravit!“, a za to jsme se doma pochvaly rozhodně nedočkali.
Byly takové doby, dnes je doba jiná. Děti nezdraví, a nepomůže ani to pověstné „ I kráva zabučí“. Dítě projde, sebevědomým pohledem si vás změří a ticho. To v tom lepším případě. V tom horším kouká do země, nebo změní směr chůze, jen aby třeba nemuselo zdravit. Dítě vás zná moc dobře, ale aby otevřelo pusu, za to mu nestojíte. Čekat od rodiče, že by se hned na místě snažil sjednat nápravu je stejně naivní, jako čekat od pavouka, že se vám omluví za pavučiny, které tvoří ve vašem bytě. On totiž ani ten rodič nepozdraví, tak jak to můžeme chtít od jeho dítěte. Neváží si ničeho a nikoho. Já jsem já. A mé dítě je mé dítě. Co je vám do toho. Hleďte si svého. Ano hledím si svého a zařadím je okamžitě mezi ty neslušné. A s neslušnými lidmi komunikuji jen když opravdu musím.
