Asi někde něco smrdí, když občan chce opustit svou vlast

Romové prý chtějí emigrovat. Řekl to předseda Sdružení Romů na Moravě. Nevím, za jaké Romy tento pán mluví, ale jde o vážná slova. Možná by konečně někomu, nejlépe všem, mělo něco dojít.

Romové nejsou jednolitou skupinou. Nejsou skupinou primitivů, zlodějů, nevzdělanců, čuňat a problematických osob. Je mezi nimi spousta lidí vzdělaných, úctyhodných a těch, kteří žijí naprosto stejným běžným životem, jako většina občanů této země.

Troufal bych si říct, že to jsou právě oni, kteří uvažují o emigraci, kteří chtějí hledat lepší život pro své rodiny v jiné zemi. A nutno říct, že k tomu skutečně mají řadu pádných důvodů. Některé z nich jsem již dříve nastínil v tomto mém článku. http://sula.blog.idnes.cz/c/32331/Jmenuji-se-Pavel-Pavel-Kotlar.html.

Situace, kdy i jeden jediný občan ČR se cítí poškozován a urážen, a to jen na podkladu své jiné barvy kůže, je skutečně alarmující. A i těm, kteří by původně rádi Romům zakoupili letenky třeba na Nový Zéland, musí být po krátké úvaze jasné, že takových Romů je u nás dost, a že právě oni mají k opuštění republiky skutečně řadu důvodů.

Již dříve jsem se zmínil o mém kamarádovi romského původu, který je učitelem. Žije na malém městě. Všichni vědí, že svou práci dělá velmi dobře, že jeho rodina velmi dobře funguje, že jeho děti patří ve svých třídách k premiantům. Jediné konflikty, pokud se vůbec o konfliktech dá hovořit, má se svým neromským, dlouhodobě nezaměstnaným asociálním sousedem. Jádro konfliktu spočívá v tom, že jeho děti cvičí na hudební nástroje, na které se učí hrát v základní umělecké škole, a neromského asociála toto jejich počínání ruší při otvírání dalšího lahváče a sledování nekonečných seriálů.

Na první pohled tedy žádný problém. Problém by však zajisté byl, kdyby se tento můj kamarád ocitnul ve větším městě, kde by ho každý neznal nebo kdyby se odstěhoval do jiného města. Problém je v tom, že u neromů se jaksi předpokládá, že všichni budou tak nějak normální, ale u Romů se jaksi předpokládá pravý opak. Můj kamarád by se tedy ocitnul v situaci, kterou my nikdy nemůžeme na vlastní kůži okusit. Bylo by na něho pohlíženo s nedůvěrou, bylo by očekáváno nevhodné chování, noví spolužáci by si s jeho romskými dětmi nechtěli hrát či s nimi sedět v lavici, rodiče by se bouřili, pokud by učitel tyto děti posadili k jejich dětem. Ve škole, ve které by si našel novou práci by rodičům vadilo, že jejich děti učí Rom.

Vy všichni byste zbystřili nad zprávou, že vašimi novými sousedy bude romská rodina a očekávali pokálené schody, opilecké mejdany, malé drzouny a násilníky. Přitom si troufám říct, že spořádanosti a bezproblémovosti se rodiny většiny z vás rodině mého kamaráda ani neblíží.  

Je tedy snad něco divného na tom, že některé prostě už nebaví s těmito stigmaty v této společnosti žít? Nepřipadne mi to.

A jsem přesvědčen, že právě lidé, jako můj kamarád, uvažují o lepším životě tam, kde prvotně a předem člověk není posuzován podle toho jestli je modrý nebo šedý.