Lékařská protestní akce Děkujeme, odcházíme si nepochybně připsala hned několik paradoxů. Jistě se mezi ně zařadí ocenění některých z nich za statečnost.
Cenu za statečnost za rok 2010, kterou uděluje Lékařský odborový klub, získali tentokrát i lékaři, kteří údajně projevili velkou osobní statečnost, když se aktivně podíleli na získávání jiných lékařů pro myšlenku protestní akce Děkujeme, odcházíme a tím prý riskovali svoji kariéru.
Vždycky jsem si myslel, že statečný je ten, který i při ohrožení života vlastního zachrání život jinému. A skutečně, někteří v minulosti zasáhli tak, že o svůj život přišli, aby žil někdo jiný. Lze v této souvislosti počínání lékařů chápat jako statečnost?
Jedním z oceněných, který si převzal sošku Michelangelova Davida, která cenu symbolizuje je Pavel Vávra, internista z nemocnice v Novém Městě na Moravě. Tento sedmatřicetiletý lékař byl až tak "statečný", že v novoměstské nemocnici přesvědčil k připojení se k akci devadesát procent lékařů.
Jaká byla jeho rizika ze kterých má být odvozena jeho statečnost? Matka doktora Vávry provozuje v nedalekém Žďáru nad Sázavou privátní interní ambulanci. Je veřejně známo, že v nejbližší době se ji chystá předat svému synovi. Stejně tak se v regionu ví, že Pavel Vávra ve Žďáru nad Sázavou dokončuje stavbu kryokomory, které provoz může být velmi lukrativním podnikáním.
Není mi teda zcela jasné, v čem spočívá ona statečnost v případě doktora Vávry, když už v počátcích akce věděl, že příliš neriskuje, že jeho kariéra je zajištěna dál privátní praxí a podnikáním.
Postará se podobně jako sám o sebe i o těch devadesát procent lékařů z nemocnice v Novém Městě na Moravě, které k podpoře akce Děkujeme, odcházíme přesvědčil?
