Srpen 1968 a jeho vliv na mladého “mĕ”.

Pamatuji se , že mi bylo tenkrát dvanáct let a stáli jsme v dešti ve frontě k zápisu ke skautům. Bylo to tenkráte něco senzačního, výhra "socialismu s lidskou tváří" a hlavně to nebyl nenáviděný pionýr. Hned po zápisu jsme šli na tůru a bĕhem pár mĕsíců nás naučili spoustu nových užitečných věcí.

Josef Koudelka Netrvalo dlouho a měli jsme svoji vlastní klubovnu, v létĕ postavili vlastní tábor ,stavĕli  své hlídky, hráli noční drsné hry a vařili vlastní jídla ve vlastní kuchyni.

I lidé kolem byli najednou usměvaví a neustále o něčem diskutovali, probírali „krásu bez závoje", politiku, umění. Prostě najednou se nebáli mluvit. Bylo to jako, když vám nad půlnočním královstvím najednou vyleze sluníčko. To léto se konal na Kladnĕ první a poslední studenský majáles. Moje babička byla pyšná na všechno to dění a zastavila se u každého stánku. Podepisovala petice ať sebenesmyslnější - o zrušení policie, studenti do vlády atd. Největší radost měla, když viděla stánek, kde studenti vybírali peníze na obnovení národního pokladu. To se rozjela autobusem domů, chviličku štrachala pod postelí, a pak vítězoslavně vytáhla dva veliké poháry celé červené a modré. Později jsem se dozvěděl, že červená barva byla dělaná zlatem a modrá stříbrem.

   Ty dva poháry bylo vše, co jí zbylo po dědečkovi. Děda byl totiž Žid.  Měl hodinářství a když Němci zabrali Sudety, dal ze strachu své tři syny (můj táta byl prostřední) do Hitlerjugend. Díky tomuhle prozřetelnému kroku jsem se mohl narodit i já. Němci na babičku ani kluky nesáhli. Zato děda to odnesl koncentrákem a životem. Pak přisli Rusové a komunisté si to s babičkou a kluky vyřídili po svém.

   Babička zářila hrdostí a štěstím, když ty dva poháry předávala studentům. Ano i já jako kluk jsem tenkrát vnímal tu úžasnou atmosfěru.

Vzpomínám, jak se v autobuse strhla veliká hádka.

"Já jim dám Smrkovskýho studentum!"

"Ano! Svobodu , volíme Svobodu!"

"Hovno obklíčený, Američani to nedovolej."

Všecko si to pamatuju, jako by to bylo včera. Jenže tenkrát tu samou noc se to stalo...

Bylo půl čtvrté ráno a nás vzbudilo bouchání na dveře. "Otevřete! Jsme okupovaný!"

Za dveřma stál Honický, náš soused, obávaný komunista a šéf Lidové Milice, se svojí ženou. Máma je pustila to ráno dovnitř - společnĕ jsme pak poslouchali rádio Prahu a nadávali na ty ruský svinĕ. Nevím jak máma, ale já si tenkrát myslel, že ten Honický nebude zase tak špatnej človĕk.  Jenomže neuplynuly tři týdny a chodil po domĕ s peticí o tom, že lidé souhlasí se vstupem spřátelených vojsk, kterou mĕl každý podepsat. Pan Fronĕk ho tenkrát srazil ze schodů , ale byl jediný, kdo se postavil.

Když pak začala škola,  před první hodinou ruštiny jsme zdemolovali celou třídu.  Naše ruštinářka byla ruska jako poleno když vidĕla tu spoušť rozplakala se a začala žvatlat naučené poučky o tom, že jazyk nejezdí na tanku a nestřílí do dĕtí. Moc si s tím u náš nešplhla.

No a tak to šlo pak dál... lidé to vzdávali jeden po druhém, to tam bylo nadšení a diskutování.  Vše se jako dřív potáhlo černým plédem a zakázalo se i zpívat. Život se pomalu vrátil do starých kolejí a my se zase vĕnovali klukovskejm hrám a skautování. Za krátký čas z ničeho nic naši skautští rádcové začali chodit a bít se v prsa. "Pionýrský šátek ani svazáckou košili si nikdy neoblékneme!" Ale jako vždy to byly jen plané řeči. Oblékli si je všichni až na starého Fidela, který si to také odskákal.

My, kluci, začali šilhat po holkách, a tak nám docela uniklo, když bývalé rádce vystřídal mladý pár - on plukovník a ona politruk (jasný důkaz toho, jak se zrada nevyplácí).  Ani jsme si neuvĕdomili a stali se z nás přes noc svazáci. Ale nám to bylo docela fuk, protože jsme mĕli naši první kapelu Buldoci, jezdili po čundrech (a to i v zimĕ), uplatňovali své skautské dovednosti a pili pivo.

Jednou, bylo to tak v roce 70, jsem v autobusu potkal starého rádce Fidela. Nevypadal dobře. Řekl mi, že jeho dva kluci utekli do USA. Jestli prý chci, ukáže mi fotky a poví víc. Zdál se mně tenkrát zbytečnĕ ostražitý. Doma mi ukázal fotky kluků a dlouho do večera jsme si povídali. Ráno mĕ však čekalo překvapení. Zazvonili u nas ti dva politruci a odvezli mi na Okresní výbor SSM. Tam se mĕ ptali, co jsem u Fidela dĕlal a o čem jsme si povídali. Jak je prý možné, že jako svazák chodím k nepřátelům socialistického státu atd. Já jim na to řekl, že za vše, co znám a umím, vdĕčím Fidelovi, a s tim mĕ také propustili. Domů jsem ale musel pĕšky. Vĕdĕli všecko. Co nevĕdĕli, bylo to, že se ve mĕ probudil třídní nepřítel.

Moje babička se ještĕ držela, brala mĕ zásadnĕ na americké filmy, a když pak už i ty vystřídala všudepřítomná ruská propaganda, začala chřadnout. Korunu mému politickému zrání dala událost v roce 72. Jako obyčejnĕ jsme s klukama hráli v hospodĕ U Černé Máry a povídali si, jak to tenkrát vlastnĕ všecko bylo. Pejrak byl o 5 nebo 6 let starší a vynikající muzikant. Vyprávěl, jak nás 23. srpna 68 shánĕl, když jel s kámošema na pomoc Praze. Jenže my byli moc mladý a mĕ máma „zašila" k příbuzným na Ostrovec. Kluky zastavila před Prahou ruská hlídka se samopalem, ale oni ho porazili a přejeli. Druhej Rus zrovna močil v příkopu, a tak jim jen stačil prostřelit zadní okno.

   Za pár dnů Pejrak zmizel. Nĕkolik lidí ho vidĕlo, jak nastupuje do služební volhy za doprovodu tajnejch. Bylo nás tenkrát u stolu pĕt a sem tam se k nám nachomejtla Černá Máry... Pejraka už jsme nikdy nevidĕli.

A tak mohu s hrdostí říct, že za svůj antikomunistický postoj a odpor ke všemu, co je rudé, vdĕčím komunistům. Soudruzi, dĕkuji vám upřímnĕ a z celého srdce.