Stávka ala Amerika...

No tak tohle se mi přihodilo asi před sedmi lety. Byl jsem u sociálky asi rok jako IT, helpdesk, network support a vůbec, když se naše firma rozhodla najmout více lidí a rozdělit nás na dvě skupiny. Z ničeho nic najmuli šéfa síťové skupiny a ten okamžitě začal prosazovat svoje metody. Problém byl, že toho moc o ničem nevěděl, natož o tom jak to chodí u nás, a upřímě řečeno, ani mu to moc nevadilo.

zebrajci starenkaSuchel, Ivan                                           Tenkrát nám vypadla síť v celém oddělení na ochranu starších spoluobčanů. http://ehsd.org/adult000.html  Chvilku jsem hledal a testoval, až jsem přišel na to, že ten novej šikula ve snaze prokázat své znalosti v zabezpečení sítě znemožnil přístup všem, tedy i zamětnancům. Každý, kdo mě zná, ví, jaký jsem kliďas, ale to, že jsem nemohl na síť ani já, mě docela rozladilo. Zavolal jsem mu tedy vysílačkou a stroze ho požádal o vysvětlení. On mě docela podrážděně odpovĕděl, že nemá čas. A to se nemělo stát.

"Ralph," řekl jsem odměřeně, " já tu mám 200 lidí, co nemohou pracovat. Koukej mi tam pustit, ať s tím mohu nĕco udĕlat!"

Po krátké pause se Ralph ozval znovu: "Říkám ti, že nemám čas, navíc jsem tvůj nadřízený!"

Jenomže tohle se už opravdu nemělo stát. Náš rozhovor poslouchalo spousta jiných zaměstnanců a já neměl jinou možnost než stát si na svém. Byla to zkrátka jedna z těch hloupých situací - kdo z koho.

"Jako nadřízený bys měl vědět čemu dát přednost. Koukej hnout tim tlustým zadkem." Ale tohle jsem zase asi neměl dělat já, protože z rádia se ozvalo: "Jsem v kanceláři u ředitele, všecko slyší!"

Najednou tu byl zas ten mnĕ tolik známý pocit houpajícího se ledu a slabosti v kolenou, ale i zvědavé pohledy  ostatních. Vĕdĕl jsem ,že to musím udĕlat a v duchu jsem se už viděl ve frontě na podporu. Představoval si ženu, jak mi proklíná, vyčítavé pohledy dětí i našich dvou hladovějících psů ... Zhluboka jsem se nadechl:

"O to rychlejc bys měl hnout zadkem, dávám ti pět minut, pak na to kašlu a jedu do Mexika."  A bylo to venku, nešlo to jinak, moje čest byla v sázce... Po pěti minutách čekání na odpověd jsem se sebral a odešel.

Dolů na mexickou hranici to netrvalo snad ani deset hodin. V Tijuana jsem si našel ten nejlacinější a asi také nejšpinavější pokoj a vyrazil do ulic. http://maps.google.com/maps?f=q&hl=en&geocode=&q=tijuana&ie=UTF8&ll=32.54334,-117.03804&spn=0.258737,0.422974&z=11&iwloc=addr  Měl jsem pro tu příležitost vlněné pončo a moji zaprášenou buřinku. Vĕřím totiž, že lidé se nejlépe poznávají, když se snažíte být jako oni. Tijuana je klasickou "výkladní" skříní mexické korupce. Najdete tam, na co si vzpomenete. Krásný kostel z 18. století s tĕmi nejhroznĕjšími cetkami z plastiku místo obrazů a soch. Zcela nahoře u zvonice plastová kadibudka a všude na zemi kolem ní plno důkazů, jak nedočkaví mše dokáží být místní i přespolní. Trošku té močůvky tvořilo i kola rovnou nad kůrem. Bary a díry všeho druhu, žebráci bez nohou, žebráci předstírající chybĕjíci nohy, profesionálové a profesionálky všech řemesel, prosící indiánské dĕti povzbuzované rodiči zevlujícími za rohem, přehlídka lidských úchylek i šikovností všeho druhu. Ale také trhové čtvrti se solidními obchodníky. Jednou večer jsem se octl v malinké místnosti plné kouře. Jakmile jsem vkročil, vše utichlo a pohledy mexikánů mĕ nenechaly na pochybách, že poznali gringa. Moje pončová a buřinková kamufláž nebyla nic platná. Abych zachoval tvář, řekl jsem co nejlepší španĕlštinou: "Tequila, porfavór."

Špinavý barman mi tiše nalil nespouštějíce ze mne oči a posunul sklenku mým smĕrem . Podle rady zkušených kamarádů jsem vytáhl nůž (to aby vidĕli, že ho mám) a zakrojil do citrónu, (to zase aby vidĕli, že přicházím v míru) který byl na pultu v misce. Ale oni na mĕ pořád jen tiše zírali. Nebylo to zrovna příjemné, když mi najednou na rameno zaklepala ohnutá indiánská stařena. "Bamos," řekla a odvedla si mĕ ke svému stolu, u kterého byly o stĕnu opřené zřejmĕ její vidle. Chudĕra unavená se musela vrátit z pole. Zapálila si fajfku, jak už to indiánky dĕlají, objednala si tequilu  a najednou byla taverna zase plná ruchu. Babička mĕ tenkrát zachránila přinejmenším od pĕkného výprasku.

Druhý den jsem si odmávl autobus do Tecate, http://maps.google.com/maps?f=q&hl=en&geocode=&q=tecate&ie=UTF8&ll=32.575604,-116.634636&spn=0.064661,0.105743&z=13&iwloc=addr  kde mĕ zaujaly hloučky smĕjících se dĕtí v hezkých školních uniformách. Moje zvĕdavost mi nedala a já se rozhodl podívat, kam všechny jdou. Cestou se zastavily u zmrzlináře, chvilku hrály fotbal  a pak k mému velikému překvapení došly na kopec, co připomínal kladenské haldy. Všude se tam k sobĕ choulily boudičky z plechu a dřeva - opravdické gheto. Byl jsem zmatený - takhle krásnĕ oblečené dĕti, ta zmrzlina, ten smích..., vždyť přece podle všech našich zaběhlých představ a kritérií musí být nešťastné, špinavé, nemocné a ony zatím...

Večer u třetí tequily jsem na to přišel - ano i chudoba je pojem relativní.   

Můj předposlední den jsem strávil v Rosaritu, http://maps.google.com/maps?f=q&hl=en&geocode=&q=rosarito&ie=UTF8&ll=32.370683,-117.060013&spn=0.129617,0.211487&z=12&iwloc=addr  mĕstečku na pobřeží severní Baja California. Bylo asi tak kolem druhé hodiny odpoledne a já stál ležérně opřený o sloup u hlavní ulice, pil pivo a pozoroval cvrkot.

Pončo a zaprášená buřinka mĕ hezky umístily do prostředí. Když najednou za sebou slyším:

"Ty vole vem ho! Ten je jasnej."

Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomil, že mluví česky a že ten koho mají "vzít˝, jsem vlastně já.

Za chvilku jsem slyšel cvakat fotoaparát, jak mě ten jeden "bral" ze všech možných stran. Samozřejmě, že mi to nedalo a zapálil jsem si malý doutník, čepejřil se a pózoval jako správnej Chicano. (čti čikáno)

Pak už jen stačilo se otočit podívat do očí panu fotografovi, aby celá skupina zmlkla. Velice klidnĕ, s doutníkem v ruce, jsem procházel za jejich zády kolem stolu. Bylo vidĕt, jak jsou celí nesví. Trošku jsem si je takhle vychutnal, a pak zřetelnou češtinou pronesl: "A co takhle rundu pánové?"

"Já vám kluci říkal, nechte toho, nikdy nevíte, na koho narazíte," řekl  jeden vyčítavě na adresu fotografa. Ale to už jsme se začali všichni smát.

Byla to skupinka lidi z ruzyňského letištĕ a moc se jim tam líbilo.

Po týdnu stávkovací dovolené jsem se vrátil do práce. Můj šéf mĕ uvidĕl a povzdychl si: "Co jsi to zase udĕlal? Bože můj musíme na osobní." A jelo se. Na osobním mě pokárali, ale, že jsem to myslel dobře, nic se nestalo. Pan ředitel jim napsal, ze si váží mého přístupu a schopností čelit nátlaku shora, ale nelíbilo se mu, jak jsem s Ralphem mluvil. Musel jsem proto na povinné školení o slušném chovaní na pracovišti.

Pozdĕji mi kluci řekli, že Ralph dal vše do pořádku ten samý den a mĕl velký průšvih právĕ u ředitele.