Sportovní šéfredaktor Černý podnítil velmi zajímavou (–ovou) debatu. A jelikož žijeme ve 21. století, v názorovém spektru převažují hlasy, které přechylování považují za přežitek. Argument zní jasně: Příjmení nelze komolit!
Takže pojďme nekomolit: Nadál nám podlehl Federer, Turner napsala Alba, Kuitunen předběhla Kalla, vlastní gól se bohužel podařilo vsítit také Kalla, smlouvu z Paris na hrad doručili Klaus, Mauresmo upinkala Henin, Čech v pokutovém území fauloval Rooney a hezkou penaltu se podařilo proměnit Heskey. O tom všem se nyní dočtete v tomto článku Šubrt blogu.
V cizině nám přece také nevezmou –ová z ženských jmen. Na naše nacionále ani nesáhnou. Jak by se nám to prý líbilo? Jak to, že my si se jmény takhle zahráváme? A dokonce máme snahu přechylování nařizovat?
Ano, tyto argumenty mají něco do sebe, ale jen ve velmi povrchní rovině. Přesněji řečeno v prvním pádě. Pokud řešíme, zda nějakou ženu pojmenovat Angela Merkel nebo Merkelová, jde vlastně jen o naši volbu. Při tomto rozhodování opravdu stačí argumentovat právem ženy na neměnnost jejího jména, nebo zastávat standardní českou úpravu.
Bez -ová nás čekají jazykové "pády"
Jenže ve chvíli, kdy začneme používat volbu bez –ová ve větách a psaném textu, dostaneme se do potíží. Protestní nótu v Berlíně předali Merkel. Putin si s Merkel podal ruku. Merkel předběhla Thatcher.
V první větě čtenář neznalý světové politiky může usuzovat, že Merkel je třeba nějaký institut či zkratka. V druhé větě již každý pochopí, že jde o jméno, ale z hlediska českého jazyka zní vedle pana Putina jaksi podřadně, nepatřičně. A ve třetím případě nevíme jestli v dějinném významu předběhla německá kancléřka britskou premiérku nebo naopak.
Samozřejmě i tyto potíže můžeme bez –ová zvládnout. Začneme věty rozšiřovat o informace, které nám význam upřesní. Začneme měnit slovosled a hledat jiná slovesa. Merkel obdržela prostestní nótu. Merkel si s Putin podala ruku. Thatcher byla předběhnuta Merkel. V tuto chvíli jsme přestali přechylovat jména. Místo toho jsme začali přechylovat češtinu směrem k jazykům, které nepřechylují a ani neskloňují. Zní to přehnaně, ale částečně je to pravda.
Skloňování -ová potřebuje
Český jazyk jaksi počítá s tím, že bude ve větách skloňovat. A přechylování u ženských jmen mu k tomu pomáhá. Když nepřechýlíme, můžeme si v některých pádech jakž takž poradit, v jiných už máme potíže. Ostatně ta věta, kdy Merkel podala ruku Putin, byla v předchozím odstavci též záměrně. Copak slovo Putinovi není komolení cizího příjmení?
Kdybych trošku potrénoval v tenise, měl bych se zlobit, že by noviny psaly o senzaci, kdy Nadal podlehl Šubrtovi? Asi by mi to nepřišlo, ale české skloňování běžně „komolí“ cizí i naše příjmení mužská i ženská. Jak k tomu přijde tenista Hewitt, když se v českém tisku dočte, že Berdych vzdal Hewittovi? Také má na konci najednou –ovi a z hlediska veřejných diskusí to vůbec nikomu nepřijde divné...
Žena bez -ová je v češtině diskriminována - asi téma pro p. Kocába :-)
Když jsem si uvědomil tenhle paradox, pochopil jsem, proč jsem spíše příznivcem přechylování ženských jmen. Samozřejmě nikoli nařízeného. Nechť si každý poradí v mluveném i psaném textu sám. Jenže žena bez –ová prostě v českém jazykovém prostředí působí tak trochu jako nedochůdče. V souvětích, větách i mluveném slově je najednou ochuzena o možnost své jméno provázat do složitých spletí českého skloňování. Najednou je na tom daleko hůře než muž, kterého si skloňujeme podle libosti. Rice je pak vždy už jen Rice a může být klidně ministryní největší mocnosti světa.
Klaus přivítal Rice, Rice podepsala smlovu, usmál se na Rice, bez Rice se na světě nic nerozhodne, dali dárek Rice, hodně se o Rice mluví... No nemá to třeba najednou chlap cizinec a britský premiér Gordon Brown pak snažší? Klaus přivítal Browna, Brown podepsal smlovu, usmál se na Browna, bez Browna se na světě nic nerozhodne, dali dárek Brownovi, hodně se o Brownovi mluví... Žena bez –ová je najednou těžce jazykově diskriminována. Nebo by měla být Rice skloňována jako muž? Bez Riceho se na světě nic nerozhodne??? To asi ne, že...
Najednou všechny zmínky o takových ženách působí jako první odstavec tohoto článku. Jako text, který není česky. Něco jako nedokonalý překlad z webového překladače. Jako věty, v nichž se složitě hledají významy a člověk tak trochu musí přemýšlet po vzoru anglického či německého slovosledu. Každý mluvčí, pisatel i čtenář takových vět se víc nadřou, mizí poetika jazyka, jeho smysl i struktura.
-ová není komolení
A kromě toho –ová na konci příjmení je prostě nádherný český způsob vyjádření ženskosti, ženské jedinečnosti a svébytnosti, o který je škoda připravovat i krásné příslušnice jiných národů. My jim přece jména nekomolíme, my je jazykově zdobíme tak, jako krásné ženy zdobí šperky.
Takže na závěr Šubrtova blogu budu jména zase trošku komolit. Tak nám Nadal podlehl Federerovi, Turnerová napsala Albové, Kuitunenovou předběhla Kallaová, vlastní gól se bohužel podařilo vsítit také Kallovi, smlouvu z Paříže na hrad doručili Klausovi, Mauresmovou upinkala Heninová, Čech v pokutovém území fauloval Rooneyho a hezkou penaltu se podařilo proměnit Heskeymu.
