Spousta politiků ze všech "světových" stran se většinou shodne pouze na jediném tématu. To nebo ono tištěné či elektronické médium se zrovna k nim chová naprosto nepřátelsky a vůbec jim nedává prostor se vyjádřit.
Naopak dle jejich názoru zcela záměrně upřednostňuje jejich politické oponenty. Objevují se žaloby, omluvy a nová nařčení, každou chvíli jedná televizní rada a všude okolo ve vzduchu létá slovo vyváženost.
V televizních pořadech musí sedět, pokud možno, vždy představitelé obou táborů. Je-li táborů více, musí se alespoň střídat v delším časovém období. V novinách se na stránkách komentářů vždy musí objevit pár směřujících směrem jedním a pár směrem druhým. Většinou se potírají dva základní pohledy na svět, ten pravicový a levicový. A v rámci tohoto potírání se v řadě utkání střetávají názory na různá témata, od evropské ústavy po kůrovce na Šumavě.
Divák televize a čtenář novin je tak každý den seznamován s oběma pohledy na kterýkoliv problém. Jenže média jsou tu bohužel především proto, aby nám nabídla zkratku. Na podrobnosti není čas, případně místo. Co nejstručněji nás s problémem seznámit a případně učinit stručný závěr. To je úkol mediálního světa. Takže dostaneme na talíř dvě verze problému a v komentářích v rámci vyváženosti dva závěry. Prostor na rozbor problému zůstává velice malý. Když se ho totiž novinář pokusí využít, musí většinou zkoumat jen jeden pohled. Buď ten pravicový, nebo levicový. Na oba prostor nemá v žádném případě, ale pokud si zvolí pouze ten jediný, je okamžitě nařčen z nevyváženosti.
Proto jsou podobné rozbory stále častěji věcí internetových diskusí, blogů a nezávislých serverů, které jsou jasně politicky orientovány a každý to o nich ví. Ale informace pro většinovou společnost stále zajišťuje televize a nejrozšířenější noviny. Právě odtud čerpají voliči nejvíce své informace, postřehy, domněnky a fámy, které jim v hlavě probíhají, když vhazují lístek do volební urny.
Jenže pokud média zestruční jakýkoli názor a přidají stejně stručný názor opačný, případně opatří své hodnocení problému dvěma opačně směřujícími komentáři, co se stane? Většina lidí se musí rozhodnout na základě takto prezentovaných projevů, které často nejsou v rámci stručnosti ničím konkrétním podloženy. Jsou jen mediálními výkřiky na dané téma. Politici se pak předhánějí ve schopnosti tyto výkřiky lépe zacílit a v jejich formulaci předstihnout protivníka. Podstata problému mizí a politiku vyprazdňuje ve skutečnosti snaha o mediální vyváženost. Politik prostě musí odpovědět na výkřik výkřikem.
Ale ještě mnohem zajímavější může být další souvislost. Pokud se běžné stovce obyvatel kteréhokoliv státu předkládají stále poměrně dobře vyvážené zprávy, je jasné, že přibližně 50 z nich bude volit pravici a 50 levici. Tudíž dostaneme výsledek, který v posledních letech po volbách trápí většinu Evropy. Protože argumentace v médiích nemá souvislosti, hloubku a prvky rozboru, rozhodují se příjemci mediální vyváženosti prostě náhodně, půl tam a půl na druhou stranu.
Jediné, co ručičku přízně může vychýlit více, jsou politické skandály, kterých asi právě proto kdekoliv před volbami přibývá. Ty totiž je jen těžko možné vyvážit, a proto jsou nejcennějším zdrojem voličských hlasů. Bohužel i tento jev se zdá být produktem snahy o vyváženost.
Sedíte v klidu v křesle a posloucháte debatu o oboru, který docela znáte. Když v tom jeden z politiků vyřkne věc, která vás srazí svou absurditou ze židle. Moderátor se ovšem v klidu obrátí na druhého, který vzápětí triumfuje ještě větším nesmyslem. Je vyváženo a jde se dál. Divák si jeden pohled vybere a je spokojený. A výběr půl na půl bohužel proběhne nejen za předpokladu, že oba řekli pitomost, ale i za předpokladu, že jeden pronesl vysoce odbornou a správnou věc. Divák nemá šanci to poznat, pokud není v oboru vzdělán, nebo se důkladně neprohrabuje v řadě jiných informačních zdrojů. A to zdaleka nečiní takové procento lidí, které by mohlo volební výsledek ovlivnit.
Jak tedy ven z mediální vyváženosti? Zapomenout na ni! Soukromá média by se měla jasněji profilovat určitým směrem. Neznamená to ignorovat opačný politický názor, ale používat ho při polemikách v odborné rovině a rozborech. Pokud získám ve svém pořadu či na svých stránkách o polovinu více místa na analýzy problémů (nemusím totiž už vyvažovat), mohu se pustit do daleko větších podrobností. A pokud politický oponent chce problém hodnotit jinak, musí reagovat na ty podrobnosti, čímž se politická debata posune do odbornější roviny. Čtenář si pak zvolí, jak orientované noviny bude kupovat, či u jakých zpráv vydrží déle.
Jenže co s veřejnoprávními médii, kde je vyváženost vyžadována nejvíce? To je opravdu složitý problém k řešení. Možná by to chtělo jasně politicky orientované moderátory, kteří se střídají ob den či ob týden. V Událostech, komentářích by jeden den naprosto nekompromisně svlékli z kůže pravicového politika a druhý den se stejnou vervou a chutí levicového. Politici by věděli, že jsou do jámy lvové a nikdo se s nimi nebude párat. Najednou by si do televize nechodili dělat reklamu, ale spíše bojovat takříkajíc o holý život. Museli by svá témata podrobněji znát a hájit, protože by v rámci jednoho večera odpadlo plané vyvažovací tlachání mezi dvěma soky. S výjimkou záměrně vystavěných diskusních pořadů by se debatovalo o problému s respondentem jediným.
Takže vyváženost by vlastně zůstala, jenže v rovině příležitosti pro každého politika se ve stejném čase, ale v různé dny, patřičně znemožnit. Vždy by totiž věděl, že jde do studia k moderátorovi, který nemá rád jeho vizi světa a vůbec nic mu neodpustí. A v tom případě by se asi z hlediska snahy neudělat nevyváženou "botu" daleko více ulevilo i samotným novinářům. I když na druhou stranu by to z jejich strany vyžadovalo daleko větší odbornou přípravu.
Možná je to bláznivá představa, ale neocenili byste ji jako diváci, čtenáři a vůbec konzumenti mediálně politického světa? Jinak to totiž vypadá, že dokud se větší část naší společnosti nenaučí hledat si informace sama, budeme nadále svědky volebních výsledků do značné míry ovlivněných náhodnými čísly...
