Konflikt v Gruzii vyvolal horečnou aktivitu nejen na mezinárodní politické scéně, ale i v nekonečném prostoru světové webové sítě.
Všichni bloggeři, diskutéři a čtenáři se předhánějí v interpretaci událostí spíše podle vlastní nálady a politického přesvědčení, než podle nějakých objektivně zjištěných skutečností a historických znalostí.
Záleží pouze na tom, jaké médium ten či onen četl nebo sledoval a co na něho nejvíce zapůsobilo. Stačí jedna výpověď, stručná zpráva, vyjádření politika a řada amatérských historiků si vytvoří názor, který je ochotna neochvějně a všemi prostředky bránit.
Stejných zkratek se s chutí dopouštějí i novináři, kteří se vždy odvolávají na nedostatek místa či času, aby jim to prošlo. A z obecně převažujících nálad pak těží šikovně politici, kteří si rychle spočítají, který postoj jim pomůže podporovat jiné aktuálnější například vnitropolitické téma.
Vznik názoru u všech je samozřejmě také ovlivněn názory předchozími. Gruzie přece není problém k řešení, Gruzie je příležitost, jak si vyjasnit, případně ještě více vyhrotit, předchozí konflikty diskutérů. Jenže pro některé osoby aktuální situace vytváří nepřekonatelné překážky ve snaze působit konzistentně.
Notoričtí odpůrci Ameriky a jemní zastánci Ruska jsou zaskočeni, protože Rusko ukázalo zuby. Nejenom mezi rty, ale pořádně vyceněné. A široká veřejnost najednou nemusí vstřícnosti vůči Rusku úplně naslouchat. Najednou to vypadá, že to nebude in.
Razantní příznivci bombardování Jugoslávie přemýšlejí, jak se vyrovnat s tím, že by třeba Rusko mohlo řešit v náznacích srovnatelný problém podobně a třeba by to mohlo být správné? Jenže Rusko bylo proti náletům na Balkáně, tak jak s tím vědomím naložit?
Notoričtí odpůrci Ruska bijí na poplach, velmi důrazně připomínají 40 staré události a podsouvají veřejnosti ty nejhorší možné scénáře ruské budoucí expanze. Ono je 21. srpna za pár dnů. A podporovat protiruské nálady se nepochybně daří.
Velký problém také řeší radaroví protestanti. Když dají za pravdu Gruzii a Evropské unii, říkají v přeneseném slova smyslu, že Rusko je hrozba pro malé národy už teď, ať už na jejich území radar je, bude, není či nikdy nebyl. Pokud ale, byť jen náznakem, souhlasně přikývnou odvetné akci Ruska, při vzdáleném přirovnání to může vypadat jako souhlas s americkým postupem v Jugoslávii. A naznačit souhlas s Američany je v této komunitě přece těžký hřích.
Je zajímavé celé to hemžení sledovat a uvědomit si, že právě tyto mediální zkratky vedou ke konfliktům, které stále častěji řešíme. Mezinárodním, vnitrostátním a třeba i osobním, mezilidským. V každé zemi si pěstujeme velmi pečlivě nenávist k těm či oněm na základě informací, které buď neznáme, nebo ani znát nemůžeme.
Mnozí z nás se potřebují vymezit. Platí to pro bloggery, novináře i politiky. Všichni chceme říct, na které straně stojíme a přitom zároveň křičíme: „Copak to nevidíte, pojďte za mnou, tohle je ta skutečná pravda.“ I v těchto vážných věcech se chováme jako fanoušci na olympiádě. Fandíme tomu či onomu vlastně jen podle toho, kdo je našemu srdci blízký. A tomu, z jehož úspěchu budeme možná něco mít, nebo nám od něj přinejmenším nic nehrozí.
Je vskutku těžkým údělem zjistit, že svět opravdu není černobílý. Kdo ho tak ale vidí, zadělává si na problémy. Lidi i státy. Většina konfliktů nevzniká proto, že by je někdo dokonale plánoval. Vzniká z nedostatku informací, nebo z dostatku špatných informací, snahy se zviditelnit a prosadit názory, které často souvisí úplně s jiným problémem, než o který se bojuje.
U nás bohužel i řada novinářů tohle zjednodušené vidění světa jen podporuje. Je to paradox, protože často při čtení jejich řádků člověka zarazí, že bojují proti tomu, co sami podněcují. Škoda... Osudy národů a války nejsou závod, kde se dá fandit... To se dalo jen dnes ráno, kdy v Pekingu bojovaly beachvolejbalistky Ruska a Gruzie na písku. Vyhrála Gruzie...
