Výchova dětí aneb odložme dítě do "skladovacích prostor" I.

Civilizace jde dopředu. Dnes už nemůžeme pobývat v malých skupinách v přírodě a sbírat plody, které nám příroda poskytla pro naši obživu. Už nemůžeme přirozeně odpočívat, užívat si našich blízkých i dětí a s klidnou hlavou chodit spát. Je ale i přesto nutné, využívat nejrůznější "skladovací prostory" pro své děti, místo toho, abychom jim věnovali plnou péči sami???

"Chceme ho dát do školky, když se v rodine cítí bezpecne???"Milan Studnieka Jelikož čtete tento článek, zřejmě rádi přemýšlíte a zajímáte se o věci, které druhým vůbec nepřijdou na mysl. Když už jste si tedy našli čas a na chvíli jste se zastavili, zamyslete se nad současným životním stylem dnešních lidí a porovnejte to s tím, jak se našim předchůdcům muselo žít dříve. Neustálý shon, stres, nedostatek času na své blízké, nefunkční vztahy mezi lidmi, všudypřítomná agresivita a násilí… to jsou věci, které naši prapředci neznali. Společně si žili v přirozené harmonii s přírodou, starali se o shánění jídla a jediné, co jim přirozeně „znepříjemňovalo“ život, byli predátoři, před kterými se museli společnými silami bránit. Děti trávily čas v blízkosti své „rodinné skupiny“, která tvořila jejich sociální normy.

Současná civilizace došla tak daleko, že už jsou matky, které se kvůli svým životním podmínkám zbavují své přirozené povinnosti vychovat své dítě. Jedny to dělají kvůli tíživé finanční nebo rodinné situaci, druhé to dělají kvůli vlastní kariéře a společenskému úspěchu. Příčiny mohou být i jiné, každopádně tyto situace my teď těžko vyřešíme. Pojďme se bavit o maminkách, které svou přirozenou roli ještě stále vnímají a chtějí se svým dětem věnovat naplno.

Takovéto mamince se narodí dítě, o které se pečlivě stará, pečuje o něj a snaží se zajistit vše, co je potřebné pro jeho zdravý vývoj. V horším případě je sama, v tom lepším případě ji pomáhá její životní partner nebo další členové rodiny. Maminka se rozhodne kojit své dítě co nejdéle, jelikož jí to připadá naprosto přirozené, jenže už do jejího života vstupují ostatní. Jedni radí kojte co nejdéle, druzí radí přikrmujte od půl roku. Sotva se miminko narodí, už jsou matky bombardovány reklamními letáky na nejrůznější příkrmy, přesnídávky, dudlíky apod. Poštou chodí vzorky dětských krémů popř. návrhy pojistných smluv. Když se nad těmito skutečnostmi zamyslíte, je téměř nereálné vychovávat své dítě přirozeně, bez zásahů civilizačních výmyslů. Vždyť k čemu asi dítě potřebuje dudlík? Copak je mu to přirozené? Proč dávat dítě do postýlky, když může spát s rodiči? Že by se dítě za dřevěnou „vězeňskou“ mříží cítilo bezpečněji? Nebylo by lepší, aby cítilo teplo a dech své matky v její bezprostřední blízkosti? Člověk je v tomto případě jediným tvorem, který toto přirozené chování porušil a nevědomky svá „mláďata“ kvůli svému pohodlí šidí skutečně v mnoha ohledech. Naopak matku, která přirozeně chápe svou roli, od několikaletého kojení neodradí žádný leták ani vzorek příkrmů. Bohužel, jen děláte věci jinak, než zmanipulovaný dav (dítě s vámi spí v posteli, dlouho kojíte, nedáváte mu dudlík a botičky), už na vás posílají psychology a sociální pracovnice.

Pokud přesto toto období matky zvládnou, rázem stojí před dalším rozhodnutím. Dát dítě do školky nebo jej dále vychovávat doma? Matky žijící samy nemají zrovna na výběr a bohužel ve většině případů musí volit první variantu. Jsou ale i matky, které si vybrat mohou. Co většinou volí? Školku! Nechce se tomu ani uvěřit, ale pod tíhou seriálů, psychologů, kamarádů a všudypřítomné reklamy preferují ženy odložení dítěte do „skladovacích prostor“ (školek), místo aby s nimi trávily více času samy. Děťátko, které v matce cítí oporu a bezpečí, má k ní pevné citové pouto, je nyní násilně odloučeno a vychováváno někým cizím. V době, ve které se má učit sociálním návykům a obecným pravidlům chování je vrženo mezi vrstevníky a pár vychovatelek, které i když se snaží, nemohou dítěti poskytnout nikdy tolik informací a zdravých návyků, jako vlastní rodina. V této době tak tyto matky možná nevědomky startují proces postupného odcizení dítěte a nedůvěry ve vlastní matku. Jeden významný český gerontolog dokonce s nadsázkou řekl, že jsou domovy důchodců pouze odplatou dětí za nucený pobyt ve školkách a jeslích. A jestliže rodič nemá chuť trávit čas se svými dětmi v době, když jsou malinké a zranitelné, stejně tak ani děti nemají chuť trávit čas s rodiči, když jsou staří a stejně zranitelní.

Jak se říká, co člověk dá, totéž dostane.