Jsme lepší než neandrtálci??? Myslím, že ne...

Zkusme se zasnít a představme si život člověka před mnoha tisíci lety. Člověk začínal své putování po tomto světě v panenské přírodě, ve které se společně bránil predátorům. Naši předkové žili ve společenstvích, ve kterých se děti přirozeně učily od dospělých členů této skupiny. Během svého učení se neustále setkávaly se všemi věkovými kategoriemi, počet dospělých vždy převládal nad počtem mladších jedinců... 

Od útlého dětství si tak děti budovaly jasné sociální cítění, přirozeně chápaly svou sociální roli a postupem svého vývoje se plynule zařadily do životního cyklu celé skupiny. Jejich učení probíhalo hrou a napodobováním konání dospělých. Vše fungovalo v dokonalé harmonii, děti jasně chápaly přirozenou lidskou hierarchii. 

Postupem času a s přibývajícím poznáním lidí vznikaly nové a nové technologie, které začal člověk používat. Od klacku naši předci přešli na kamenné zbraně poté na kovové zbraně, speciální pasti atd. Bohužel nové technologie a jiný způsob života začal přinášet další a další problémy, které bylo třeba řešit. Čím větší poznání člověk získával, tím byl jeho život paradoxně čím dál složitější. Nové a nové myšlenky totiž produkovaly nové a nové problémy, kterým museli lidé čelit. Začali si podmaňovat přírodu, drancovat své přirozené okolí a likvidovat vše živé, co se mu postavilo do cesty. Přirozený život v přírodě se rázem změnil v kolonizační bitvu o nová území. Člověk s rozvojem své zručnosti ztrácel své přirozené predátory, začal se nepřirozeně přemnožovat, a proto logicky musel začít putovat po celém planetě. Učení dětí bylo stále a stále složitější. 

Díky nepřirozenému přemnožení byla nevědomky porušena i přirozená hierarchie. Lidé se shlukovali ve městech, kde byli rozčleněni na stovky a tisíce menších skupinek (rodin). S rozvojem měst se tak paradoxně stále zmenšoval počet lidí, kteří bydleli společně a kteří by společně komunikovali tak, jak to dělali v přírodě. Ve městech se lidé setkávali s různými názory, jinými výklady bohů, jinými tradicemi a začali si čím dál tím méně rozumět. A jelikož se neshodovali ani v zásadních věcech, zbrojili proti sobě a v tomto chaosu vychovávali své děti. 

Oproti tomu úroveň vědění rostla a začala být rozčleněná na různé specializace. Rodiče, kteří chtěli, aby jejich děti v této době mohly obstát, museli dávat své děti v pozdějším věku doučovat soukromými učiteli. Ale tento luxus si drtivá většina rodin nemohla dovolit. Proto bylo domácí vyučování privilegiem pouze bohatých rodin. 

Obrovským milníkem ve výuce dětí byla průmyslová revoluce. Lidé se začali stěhovat za prací do vzdálených měst, „klasická“ rodina se začala ještě více trhat a lidé začali žít ještě více osamoceněji. Děti musely být vzdělávány ve školách, protože státy a monarchie potřebovaly pracovníky do svých průmyslových podniků. Úplný „nevzdělanec“ v továrně pracovat nemohl, takže musely být děti vzdělanější. Zakládaly se městské i vesnické školy, ve kterých byly děti vzdělávány částečně rozdílným vědomostem. Zatímco ve městech bylo vzdělání více zaměřeno na techničtější obory, na vesnicích byly děti zaměřovány více na zemědělství.

Podíváme-li se do Evropy, státy se snažily vychovávat děti centrálně, aby mohly nastavovat „pravidla hry“ a zavčasu určovat už v mládí, co se smí a co se nesmí. Vznikaly nové a nové zákony, které upravovaly a regulovaly svobodu rodičů v tom, jak děti učit a vychovávat. Většina dětí se tak učila ctít a poslouchat toho, kdo byl zrovna u moci. Každá vláda navíc upravovala výklad dějin podle vlastní ideologie, takže byly děti dokonale manipulovány ve státních školách a připravovány na celoživotní dřinu pro své zaměstnavatele. Tento přístup se však nezamlouval každému a byly i osobnosti, které nechtěly, aby byli jejich potomci vychováni státním aparátem. Byli to lidé, kteří měli svůj osobní názor na svět a nechtěli se podrobit vůli „mocných“. 

Ing. Jana Follerová ve své studii uvádí, že byli doma vzdělávání např. Magdalena Dobromila Rettigová, Julius Zeyer, Zdeněk Fibich, Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Vladimír Neff, Otto Wichterle nebo známý spisovatel Gerald Durrel. Své děti doma vychovávali např. Marie Curie-Sklodowská (její dcera získala rovněž Nobelovu cenu), František Ladislav Čelakovský, František Palacký nebo J. E. Purkyně. Jak jde vidět, jednalo se o výrazné osobnosti své doby, které nebyly ovlivněny vzdělávacím systém od útlého dětství nebo naopak nechtěly, aby byly ovlivněny jejich děti. Tito lidé se tak rozhodli i přesto, že v jejich době byla škola oproti dnešku skutečně centrem vědění, téměř každé dítě si tehdy velice vážilo toho, že se může vzdělávat a učitel byl vážená osoba. 

Od počátku průmyslové revoluce až do dnes udělalo lidstvo opět obrovský kus „práce“ na cestě za svým vlastním zánikem. Příroda je totálně zdevastovaná, moře a oceány jsou zaplaveny odpadky a radioaktivitou, planeta ztrácí pitnou vodu a je astronomicky přelidněna… Takovýchto problémů bychom mohli najít sice stovky, ale toto téma není předmětem tohoto článku.

Závěrečná myšlenka 

Jedno je ale jisté, před mnoha tisíci lety jsme žili spokojeným „rodinným“ životem. Dnes žijeme jako individuality, které nemají čas ani samy na sebe, natož pak na své děti. A s tím je třeba něco udělat!