Čtvrtek, 16. června 2011 byl rozhodně zajímavý den. Pro každého z nás, bez ohledu na politické a ekonomické smýšlení. Bez ohledu na to, zda máme trvalé bydliště na sídlišti, nebo v chráněné krajinné oblasti. Bez ohledu na to, zda jsme byli pozvaní na avizovanou a následně zrušenou prezidentskou párty na Pražském hradě. Pokud dovolíte, pokusím se svým způsobem komentovat právě onu neuskutečněnou oslavu prezidentových narozenin na Pražském hradě.
TGMarchiv
Nyní prosím čtenáře blogu o malou imaginaci. Zavřete oči a společně se vraťme v prostoru a času do Prahy na počátku minulého století. Má mysl si pohrává s představou, že jsem občanem hlavního města. Píše se rok 1920. Dvacáté století darovalo Praze jazz, moderní umění a bohatý kulturní život. Je teplý březnový podvečer a metropole je slavnostně nasvícená. Na hlavních třídách pochodují vojáci a za nimi se spontánně houfují lidé. Ve vzduchu je cítit vyjímečnou náladu, na hradě gardisté vystřelí slavnostní salvu a lid vybuchne v neutuchající jásot, když na balkon vystoupí pan prezident Masaryk. Jediným gestem si zjedná respekt lidí a svým – tak typickým a naléhavým projevem hlasu, gesty i intonací strhne lid k ovacím. I já stojím v davu a jsem hluboce dojatý, že jsem měl možnost vidět pana prezidenta Masaryka. Ženy neudrží pláč, když hlava státu děkuje všem za gratulace a vyslovuje přání šťastného života všem bez rozdílu. To samé přeje i našemu modernímu státu. Muži tleskají a skandují jméno Masaryk. Když setkání s občany skončí, běžím rozechvělý na tramvaj a v bytě hledám dopisní papír a tužku. Píši svým příbuzným na Šumavu dopis o tom, jak jsem viděl pana prezidenta Masaryka. Jak mně uchvátil a jak věřím všemu, co řekl. A jak jsem hrdý na to, že právě on je prezident zakladatel…
Děkuji všem, kteří snili společně se mnou. O panu prezidentovi Masarykovi a o slavnostní náladě v Praze v den prezidentových sedmdesátých narozenin. Ovšem každé kouzlo jednou skončí a mág se musí pokorně vrátit do reality. A já musím dopsat svůj dnešní příspěvek na blog. Prezident Masaryk byl koneckonců jenom člověk. A měl svoje vrtochy, dělal chyby a jistě se v mnoha věcech mýlil. Ale upřímně a neotřesitelně si nedovedu představit, že by zakladateli našeho moderního státu v den jeho sedmdesátých narozenin vyhrožoval někdo stávkou, že by policejní ochrana diplomatického sboru nedoporučovala diplomatům účast na oslavě a že by prezident Masaryk sám – bez náhrady párty zrušil. A zde jsme myslím došli na samé hranice kvality osobností našich prezidentů. Pan prezident Klaus si své sedmdesáté narozeniny dle mého názoru zhanobil sám. Stávka odborářů a jejich potenciálně možné - nedůstojné vystoupení v ulicích Prahy, byla jenom malou satisfakcí jisté části naší populace za dvacet let Klausových her s občany této země. Za dvacet let, kdy nestále rostly ceny. Za dvacet let, kdy jím založená politická strana výrazně spoluzadlužila stát. Za dvacet let kontinuálního tunelování. Za dvacet let korupce, klientelismu a kmotrovství. Za dvacet let nefunkčního soudnictví. Za všechny kauzy, které ČR prohrála a ještě prohraje s pseudopodnikateli všech ras a barev pleti. Za úpadek kultury a morálky v této zemi. Za dvacet let promarněných ideálů. Za dvacet let beznaděje a vzteku… Za dvacet let peskování, bagatelizování opozice a relativizaci hodnot. A za všechny poctivé lidi, kteří nemají práci a bojí se pořídit si děti. A nakonec, něco velice osobního – za moje rodiče, mámu a tátu, kteří by už spoustě hanebností proběhnuvších v této zemi nedokázali rozumět.
Je toho mnoho, na co jsem dneska pozdě v noci a nad ránem myslel. Nepřeji nikomu a tím spíš hlavě našeho státu nic špatného. Opravdu ne, tak pokleslý charakter nemám. Ale přípitek na zdraví Václava Klause by mi zhořkl v ústech. A bojím se, že nejenom mně. Takže někdy příště, na jiném místě a v jiné, šťastné době – na zdraví všem slušným lidem, žijícím v této zemi. Bůh nám všem žehnej!
František Študlar
PS: komunisté vládli této zemi od února 1948 do listopadu 1989. Pokud použijeme časovou analogii, jsme v období normalizace, na začátku sedmdesátých let. Všem je jasné, že režim je prohnilý a je jenom otázkou času, kdy se položí. A někde mezi námi chodí nový Václav Havel – a píše svou chartu 2011. Být Petrem Nečasem a ministrem Kalouskem, hledám si práci a dobrého advokáta. Sametová revoluce se už nebude opakovat.
