Turbulence

Je klidné letní odpoledne, letadlo Praha – Paříž přichystané, pasažéři se chystají k nástupu. Dozvídáme se, že nad Německem prochází silná fronta provázená bouřkami. Nástup je několikrát odložen, čekáme na povolení ke startu.

Kapitán osobně komunikuje s pozemním personálem, který nám předává informace o tom, že bezpečný průlet studenou frontou je možný jen na nemnoha místech, která jsou tudíž hojně využívána jinými spoji. My čekáme, až příjde řada i na nás.

Říkám si, že je fajn, jak to mají krásně pod kontrolou, že nevletíme bezhlavě do špatného počasí. Jako mnoho ostatních cestujících raději posedím v klidu na pevné zemi, třeba do příštího dne, než v turbulencích litovat, proč já nešťasník jsem do toho obřího přetlakovaného projektilu vlastně lezl.

Konečně po několika hodinách čekání nastupujeme. Prošedivělý kapitán a jeho posádka jsou viditelně rádi, že budou večer doma v Paříži. Bezproblémový start, letušky začínají roznášet pití. Vedle mě sedí novomanželský pár vracející se přes Paříž domů do Bostonu. Přes uličku babička s dědečkem s asi jednoročním vnoučkem. Byznysman přede mnou si právě objednal sklenku červeného. Lidé čtou noviny, knihy, podřimují a usrkávají z nápojů.

Kapitán letadla oznamuje blížící se průlet frontálním rozhraním. Nařizuje palubnímu personálu pro jistotu přerušit obsluhu pasažérů a posadit se. Světélka „připoutejte se“ svítí. Pohled z okénka nesignalizuje zatím nic zlého. Pod námi letní bouřkové mraky, letadlo cuká, ale nápoje na stolečcích není třeba přidržovat.

Frontální rozhraní se přihlásilo vysokými mraky a pořádným zacloumáním letadlem. Všichni zpozorněli, z okének již do letadla neproniká svit odpoledního slunce. Najednou je venku tma. Namlouvám si že tohle vypadá tak zle, že to bude trvat jen krátce, možná to párkrát s námi zatřese a bude po všem.

Další silnější turbulence a pak... najednou necítím pod sebou sedadlo, přidržuje mne bezpečnostní pás. Noviny, knihy, ubrousky stoupají ve stavu beztíže vzduchem. Ve vzduchu je vše, co nebylo připoutáno. Skrz létající objekty už nejsou vidět dveře pilotní kabiny, můj plastikový pohárek i s ubrouskem také odletěly neznámo kam. Byznysmanovo červené víno stoupá vzduchem a rozplácává se na stropě jako jedna velká červená skvrna. Lidé ani nemají čas vykřiknout. Ozývá se jen takový přidušený hromadný vzdech. Batole se babičce vznáší z klína, její a dědovy ruce naštěstí rychle zasahují. Nekonečné vteřiny volného pádu mi stačí na to promítnout si střípky mého předchozího života. Z nějakého zvláštního důvodu věřím, že se letadlo zase chytne a těším se, jak budu o tom neplánovaném adrenalinovém zážitku povídat rodině a známým. Pak vzpomínám i na letaldo stejné společnosti, které se nad Atlantikem při letu z Ria v podobné situaci už nechytlo. Najednou je vidět z okénka o píď více světla. Všechny věci padají k podlaze, já dopadám zpět na sedadlo. Letíme dál.

Podlaha je poseta vším, co před vteřinou létalo vzduchem a co bylo před několika vteřinami na stolečcích. Pár kapek červeného vína mi spadne ze stropu na rifle. Kapky mojí sycené minerálky je doprovázejí. Nikdo se nesnaží nic sbírat, všichni sedí, jak přibití. Novomanželka sedící u okénka prohlašuje, že pokud by nemusela domů, tak už nikam neletí. Babička vedle mě je bledá, zbytek letu nepromluví ani slovo. Vnoučka přebírá děda, malý to celé zaspal a spokojeně vrní stále. Letušky chodí po letadle a ptají se nejbledších lidí, zda jsou v pořádku. Samy jsou bledší, než mnoho z nás. Zbytek letu je klidný, přistáváme.

Vstávám a podávám sousedovi foťák, ať mě vyfotí s tou skvrnou od červeného vína na stropě kabiny letadla. Tato scéna loudí na tvářích několika pasažérů první nesmělé úsměvy.

Vystupujeme a kapitán se s námi loučí. Dívá se unaveně, obličej zarudlý. Zastavuji a ptám se, jak hluboko jsme se propadli. Odpovídá: „Tisíc stop. Více než tisíc stop. Možná tisíc pět set stop“. Hmmm, přepočítávám to na metry... tři sta, čtyři sta, možná pět set metrů. Sto pater pádu z nějakého mrakodrapu, přemítám a jdu na panáka.

Naštěstí jsme byli všichni připoutáni a přežili bez fyzické újmy na zdraví. Někteří možná už do letadla nevlezli, kdo ví. Já mám od té doby bezpečnostní pás vždy zacvaknutý, i když svítí sluníčko.