Polemika: Kdo se cítil v socialistickém Československu svobodněji než v USA

Dostal se mi do rukou rozhovor z Haló novin o dojmech světoběžníka z cest po USA. Titulek hlásí, že Amerika není nadějí pro svět, cestovatel sdílí svá pozorování a končí konstatováním, že za socialismu se cítil skutečně svobodný.

Vyjádřené názory nejsou zdaleka ojedinělé a objevují se opakovaně. Rozhovor navíc obsahuje komentáře o životě v USA, které nutí k otevřené polemice.

Český světoběžník prohlašuje, že mu lidé v Americe a Anglii připadají hloupější než u nás, že jejich vzdělávací systém je nastaven tak, aby produkoval hloupé lidi, že newyorská dvojčata si sestřelili sami Američani, znechucuje ho plýtvání a rozmazlenost, znepokojují ho vztahy mezi lidmi a chování žen. V práci nemohl použít své vzdělání a vůbec jeho pracovní zkušenosti nevyznívají zrovna pozitivně. Na závěr pak vysloví ono zmíněné prohlášení, že za socialismu v tehdejším Československu se cítil skutečně svobodný. Celý rozhovor zde. 

V socialismu, jak jsem ho zažil v Československu, by se pán svým chováním dopustil hned několika trestných činů. Pokud by si jen tak svévolně odjel a usadil se na Západě, dopustil by se trestného činu opuštění republiky, za který by mu hrozilo vězení a propadnutí majetku. Jeho nejbližší rodina by se už moc nikam nepodívala, děti by se nedostaly na univerzitu, případně na vedoucí funkce v práci.

Potenciálně se mohl dopustit přečinu proti pracovní kázni, případně trestného činu příživnictví, pokud by v občanském průkazu neměl příslušné razítko potvrzující řádné zaměstnání v socialistickém podniku.

Pokud by šířil konspirační teorie o potenciální vlastizradě vedení socialistické země, zcela určitě by byl popotahován kvůli hanobení republiky. 

Kdyby už tehdy za socialismu žil po svém tak, jako žije teď, stihl by ho trest. Jak sám v rozhovoru přiznává „to mi za to nestálo".

Nicméně do takových problémů by se pán v socialismu asi nedostal, neboť by pravděpodobně jako většina lidí respektoval zákon a svobodně mlčel, povinně chodil do práce, na kterou měl nárok, a díval se ve volném čase na schválené televizní pořady na dvou státních kanálech. Své ambice by si nechával pro sebe.

Myslím ale, že vím, jak to myslí s tím pocitem nesvobody v USA. Narazil na jiný životní styl, který mu nesedl. Nesedí mu ani to, že se společnost vyvíjí a že se používají počítače. Nemá rád změnu, myslí si, že jeho styl chování a povaha jsou jediné správné, nemá rád různorodé chování lidí a pluralitu jejich názorů. Ve svobodné společnosti naráží na změny kudy chodí. Rád by byl se všemi roven, anebo, přesněji řečeno, rád by, aby lidé přijali za vlastní jeho priotity, neměli ambice se odlišovat a byli rovni jemu.

Po příjezdu do USA jsme se i my podivovali, smáli, diskutovali o některých pro nás podivných zvyklostech. Nepodlehli jsme konzumu, ale nekritizujeme ho, nevnucujeme jiným lidem svůj styl života.  Když jsou rozmazlení, ať jsou, co je mi do toho. Vychovávat po svém je nebudu.

Žít v jiném kraji, kde panují jiné mravy může způsobit, že se v dané společnosti někdo „necítí doma“, ale se svobodou nebo nesvobodou to nemá nic společného. Svoje znechucení z určitého chování, pocit černé ovce, jakési vyloučení z kolektivu lze lehce vnímat jako nesvobodu. Američani se nebojí vlepit tvrdě svůj názor, konfrontovat. V každém, ať chce nebo nechce, dýchá duch divokého západu. Jsou zvyklí bojovat, nedat se. Myslí si, že se mají dobře a chtějí, aby se měli lidi dobře na celém světě. Jsou netrpěliví a chtějí, aby se tak stalo hned. Za vzor nebo naději jiným zemím sami sebe nedávají, ale jsou často za vzor považováni asi proto, že jejich společnost jako celek je silná a úspěšná.

Pán v rozhovoru se zmiňuje o „zablokovaných ženách“ a zoufalých partnerských vztazích. Pravda, ženy mi připadnou v kapitalismu víc vystresované v porovnání se socialistickou společností. Musím říct, že obecně si s Američankami též nerozumím, jsou naladěny na jiný styl konverzace, humoru a mají jiné životní cíle. Vztahy a problémy ve vztazích jsou ale podobné jako všude na světě.

Pokud se týče vzdělání, vláda Američanům určitě neplánuje život a už vůbec nespřádá plány, aby byli hloupí. Tady je pán trochu vedle, i když americká levice vskutku tlačí na imigraci vděčných a závislých místo sebevědomých a ambiciózních. Každá vláda se propagandou snaží motivovat lidi, aby zůstali ve škole co nejdéle.

Kvalita škol všech úrovní se různí. Na základní škole a střední škole není takový tlak na děti, jaký byl za mých mladých let. Měli jsme lepší základy z gymnázia. Ale pod takovým tlakem jako jsou studenti na některých univerzitách v USA jsem na vysoké škole v Československu nebyl. Posuzuji podle univerzity, na které jsem působil a univerzit, na které mladí odcházeli studovat dál.

Ale na druhou stranu je jasné, že se najdou regiony, ve kterých chcíp pes.

V práci je člověk jako kolečko v soukolí. To je dobré pro fungování firmy, horší pro lidi v práci. Musí být výsledky a jedinec nesmí narušovat fungování týmu a zdržovat od práce. Například řečmi o konspiračních teoriích, neustálou kritikou, nespokojeností, radikálními politickými postoji. Lehce se stane, že ho vyloučí kolektiv nebo šéf. Slangově se mluví o „odmítnutí orgánu“ (organ rejection), jako o paralele s tím, když tělo nepřijme, vyloučí, transplantovaný orgán.

Pracovním „závodům krys“ (rat race), jak se říká honbě jednotlivců za dolary, se osobně snažím vyhnout, v mém případě životem na vesnici a prací v malé firmě. Prostě si člověk může vybrat z celého spektra životních stylů od sezení na zápraží v teplé Alabamě po honbu za dolary v Kalifornii nebo New Yorku.

Rozhovor si myslím je upřímný, ale vyznívá jako propaganda proti USA od nadpisu po samotný konec. A stačilo jen zvolit nadpis: „Dojmy jednoho cestovatele z USA" místo „USA nejsou nadějí pro okolní svět". Pravda, pro socialistický tábor fakt nadějí nikdy nebyly a doufám, že nebudou. Komentář o „skutečné svobodě v tehdejším Československu" bohužel není podložen nebo zdůvodněn ani jedním příkladem nebo zkušeností. Světoběžník jen vyslovuje nelibost nad současným vlivem Západu.

Neznalí praktického fungování západních zemí jsme si představovali svobodu, že každý může všechno, pokud neporuší zákon, každý nám vyhoví a dá přednost. Překvapení může nastat, když člověk zjistí, že sice může všechno, ale ne všechno najednou. A příjde rozhodování, priority, co je důležité a co je možno oželet. Rozhodování je pro hodně lidí jako trest. Zvlášť pro ty, kteří preferují, když společnost stagnuje, není o čem rozhodovat a když už, tak někdo rozhoduje za ně.

Jsou tedy USA nadějí pro okolní svět? Takhle bych tu otázku vůbec nepokládal. Svoboda jednotlivce žít si svůj život podle sebe a nevyčítat jiným jejich styl života je dle mého názoru nikoli pouhou nadějí, ale podmínkou nutnou pro normální život jednotlivců a prosperitu společnosti. A v čím více zemích na světě si lidé svobodu dokáží ochránit, tím lépe pro svět.