Po vlhké dálnici se plížily temné zlověstné stíny

Ponurý večer, mrholilo, bylo těsně nad nulou, hnusně. Halloweensky. Vracel jsem se autem z Chicaga rovinami Indiany domů. Řídké bahno rozprašované koly předjížděných kamiónů mi bránilo ve výhledu. 

Mžoural jsem očima a koukal do mlhy. Světla protijedoucích aut mě míjela, v zrcátku z nich zbyly rozmazané mizící červené obrysy. Cestu mi trochu zpříjemňoval poslech hitů tehdejší doby, které mě měly ochránit před mikrospánkem.

"Ještěže dnes není ten Halloween," utěšoval jsem se a ujistil se, že je opravdu teprve třicátého října. Tedy že duchové ještě spí a krvelační vlkodlaci si teprve brousí drápy na zítřek. Řidičů s nadmírou alkoholu v krvi je dnes snad též méně. Zítřejší noc ďábelských výjevů a rojení příšer se pak přehoupne do prvního listopadu, všech svatých. Kdo tohleto vymyslel, kroutím hlavou, projíždím kolem dalšího kamiónu a umývám vrstvu rozstříklé špíny z čelního skla.

Přes cestu přeběhne srna, míjím ji o několik metrů, měli jsme oba štěstí. Zpozorním. Vysoká je v říji, nepozorná, myslící jen na to jedno. Auta přede mnou zpomalují, červená světla brzd září do tmy. Něco objíždíme. Obrovský hamburger semletý kamiónem leží v pravém pruhu, parohy na třísky, moje čelní sklo se barví do ruda. Druhé varování.

Po chvíli zastavuji, kupuji si kafe, oplachuji se na toaletě studenou vodou. Zbývají jen asi čtyři hodiny cesty. Pojedu opatrně, nemá cenu zkoušet být doma o půl hodiny dříve. Den byl dlouhý.

Všímám si dalšího červeného fleku na dálnici. Přemýšlím, že ráno bude moudřejší večera, že to zapíchnu někde v hotelu a budu pokračovat odpočatý. Ale to ne, vždyť zítra je Halloween, může být hůř...

Předjíždím už několikátý kamión, osmnáctikolku, jak jim tady říkají. I kamioňáci jedou dnes opatrně. Honí se mi hlavou představa, co bych asi dělal, kdyby se teď přede mnou objevila nějaká překážka. Třeba odpadlá pneumatika, kterých se kolem dálnic povaluje plno, nebo další paroháč, který nestíhal.

Usmívám se nad tím, jaké představy mě napadají. Musí to být tím Halloweenem. A vlezlým deštěm. A těmi krvavými skvrnami na cestě, proč je jich zrovna dnes tolik? Zařazuji se do pravého pruhu, nejedu rychle, jen něco málo přes sto dvacet. Konečně rozumný výhled, aut na dálnici ubylo. Uklidňuji se, broukám si písničku.

Za mnou se blíží auto, jede o něco rychleji než já a začíná mě předjíždět. Kouknu do dáli, přede mnou volná cesta, před ním vlevo v dálce jakýsi divný stín. Nereagujeme, ani já ani on. Musí to být halloweenská iluze. Iluze se blíží rychlostí, jakou se blížíme my k ní. Nabývá rozměrů obrovské pneumatiky od traktoru nebo něčeho hrozně velkého, blokuje předjíždějícímu autu celý levý pruh, zrovna když je přesně vedle mě.

Nemá kam uhnout, instinktivně strhává řízení na moji stranu, blíží se zleva ke mně, pneumatiky kvílí. Dělám totéž, snažím se mu vytvořit místo k objetí toho stínu. Stihneme si pohlédnout ve tmě z očí do očí, oba vyděšeni. Vybírám místo vpravo od dálnice, kde to zapíchnu, kdyby se nedalo jinak. Poznávám, jakou má auto ve sto dvaceti sílu, a že zatáčí na slizkém povrchu jinak než na parkovišti.

Pravá kola mého auta jsou v trávě, předjíždějící auto stále vedle mě, skoro se mě dotýká, pneumatika vedle něj. Kvílí teď osm gum, jak se dvě auta snaží udržet na mokrém asfaltu. Strháváme řízení na opačnou stranu, teď, když jsme úspěšně objeli to "cosi". Byla to fakt pneumatika? Oba jsme ji přece viděli...teda něco jsme viděli. V rychlosti se najednou ocitám já v levém pruhu, on vedle, jeho levá kola v trávě na opačné straně cesty, jak jsme oba za volanty zatáhli příliš.

To už jsem věděl, že to zachráníme a v zrcátku ve tmě pátral po té věci, které jsme se vyhnuli. Byla tam vůbec? Za námi projela dvě auta vedle sebe, nezměnila směr a ve světlech jejich reflektorů se leskl jen rozmáčený povrch dálnice.