„Tati, můžeme k mým desátým narozeninám udělat delší párty než normálně? A můžou moji kamarádi zůstat u nás o víkendu na noc?“ Ale ano, žádost schvaluji, vždyť desáté kulatiny má jen jednou.
Stejně bylo všechno dávno povoleno maminkou s tím, že tatínek zajistí logistickou podporu akce.
Osm kamarádů bylo rodiči vyloženo v místní zmrzlinárně. Jejich spací pytle, iPady a podobné nezbytnosti naloženy do dvou připravených aut. Se ženou jsme pro dnešek kromě jiného i taxikáři. Nacpali se zmrzlinou podle vlastnícho výběru, jeden oslavencův kamarád mě přátelsky varoval, že bych měl před jejich nástupem do aut trvat na dojezení všech zmrzlin, aby se nestalo to, co při jeho narozeninách v autě jeho táty. Po „zmrzlinové bitvě“ v autě pak musel tátovi pomáhat čistit interiér vozu. Šlo to prý dost špatně a zkazilo mu to tudíž narozeninovou náladu.
Nařizuji proto dojíst zmrzlinu. Popcorn je dovolen, vysavač ho zvládne. Po krátké roztržce o to, kdo se poveze na místě spolujezdce, nařizuji losování o vysněné místo na pětiminutový přejezd. Vítěz zasedá vedle mě a vyrážíme na další štaci.
Trampolíny a vybíjená. Tajným sekundárním cílem vybíjené je vybít jejich přebytečnou energii před přijezdem k nám domů. Mám za úkol hlídat, aby se nikdo neztratil. V obrovském prostoru ale během třiceti vteřin ztrácím z dohledu všech devět účastníků párty. Pobíhám kolem jako slepička shánějící kuřata, postupně dostávám všechny jednotlivce zpět pod kontrolu. No, pod kontrolu... Jen vím, kde jsou. Část jich hraje vybíjenou, jiní zkoušejí svůj akrobatický talent. Hlavně aby se nikomu nic nestalo. Samozřejmě, bum, první zranění po pěti minutách turnaje ve vybíjené. Nejpomalejší, nejhubenější, nejflegmatičtější kamarád musel schytat ránu gumovým míčem přímo do oka. Určitě na place přemýšlel o videohrách a neuvědomil si, že míče létající kolem jsou skutečné. Řeší to led, chlazený nápoj a můj podpis reversu, že se nic nestalo. Doktor nejsem, ale na oko vidí, tak co.
Po hodině a půl intenzívního pohybu mají vybité baterky, jsou zpocení, zadýchaní. S nepřítomnými pohledy se belhají k autům a řeší, kdo jak hrál a kolik lidí kdo vybil. Nakládáme je do aut směr k nám domů.
Ihned po příjezdu vybíhají na trávu, stavějí branky, a začíná fotbalový zápas. Regenerace sil proběhla běhěm ani ne patnáctiminutové jízdy v autech podivuhodnou rychlostí. Napadá mě, že na tom perpetuum mobile něco asi je. Jen co zaparkuji auto, všímám si, že jeden hráč leží v trávě. Druhé zranění, tentokráte palce pravé ruky. Tohle ale nevypadá banálně, palcem nemůže hýbat... Další ledování. „Bolí to, ale já nechci domů.“, hlásí. Zápas ale přerušen není, takže najednou odněkud přiletí kopačák a trefuje mě do hlavy někde za pravým uchem. Jak mi ten nečekaný náraz trkne hlavou, narážím levým obočím přesně mezi oči ošetřovaného fotbalisty. Svíjíme se oba se čtyřmi lehkými zraněními. Ledujeme palec a dvě hlavy, já na dvou místech. Kontroluji, zda obočí není natržené. Telefonicky konzultuji zranění s mámou fotbalisty, ta schvaluje jeho setrvání v párty. Balím palec do elastiku a zápas pokračuje. Do branky už ale nechce, prý nepotřebuje mít nakopnutý další palec.
Přijíždí Robbie, o něco později než ostatní. Je jich už deset. Jako obvykle přivezl s sebou arzenál plastikových stříkacích pistolí, štítů, vest a dalších vojenských potřeb. Jeho starší brácha a velký vzor je členem elitní jednotky Navy SEAL. Vždy při návštěvě doma ho učí nové triky a doveze nové „hračky“. Jeho máma jen krčí rameny. Začíná válka vodními zbraněmi, já jsem povýšen na jednotku týlového zabezpečení, tudíž natahuji hadici a doplňuji vodou zásobníky. Je horko, osvěžení vodou je pro všechny příjemné.
Konečně jídlo: dort a pizza. Koukám na ten obrovský dort a tři velké pizzy. V hlavě kalkuluji, jak dlouho toto budeme dojídat, stačila klidně polovina, podle mě. Mýlím se. Přiběhne deset kobylek, zasednou ke stolu, vrhnou se na pizzu, pak na dort, zapějí „happy birthday“, zapijí šesti litry limonády a mastí zpět na hřiště. Po ani ne půl hodině jsme doma zase sami. Já, maminka a babička. Babička dumá nad dosavadním průběhem party, prohlašuje, že máme dobré nervy a neskrývá obavy ohledně dalšího průběhu akce. Olizuji zbytky krému, které zbyly po dortu, oškrábu pár kousků sýra z krabic od pizzy, beznadějně prázdné je vyhazuji do popelnice a dávám si pivo.
Pozoruji situaci venku. Ze dřeva postavili za domem v lese opevnění a boj pokračuje. Bohužel, při přesunu z louky do zalesněného prostoru v něm objevují ohniště. Stmívá se. „My chceme oheň!“ Neplánovaně zapalujeme táborák, opékáme buřty (pro mnoho z nich novinka) a marshmallows. Tři kluci slovenského, českého a polského původu žvýkají buřty a slaninu, ostatní národnosti si lepí střeva polozpopelněnými cukrovinkami. Potřebuji si odskočit, proto svolávám krátké bezpečnostní školení o tom, že oheň není voda a že s ním nejsou žerty. Za pár minut mé nepřítomnosti si každý bojovník stačí najít dlouhou dřevěnou tyč, nahřát ji v ohni a v lese se míhají světelné ohnivé meče jako ve hvězdných válkách. Na ošetření popálenin doma nic nemám, nařizuji proto okamžité uhašení ohně i tyčí. Argumentem je nedodržování bezpečnostních pravidel, jak byla probrána na školení.
Je skoro půlnoc, konečně zpět doma, začínají videohry. Nikdo nechybí. Ve dvě ráno si všímám, že první bojovníci dřímou u televize, další je následují a uléhají v různých částech domu. Spacáky a polštářky jsou stále v autech, nepotřebné. Proč jim je rodiče vlastně balili? Nikdo neví. Ve tři je ticho, jdu spát i já.
Je asi pět hodin ráno, svítá: „My máme hlad!“ Nasazuji si fěrtoch a snídani připravuji od pěti do osmi jako v hotelu na objednávku jednotlivců, jak se postupně budí. Palačinky, se kterými mi jeden z kamarádů rád pomáhá, slanina, vajíčka, tousty, džus. Kouká smutně na hotový toust před ním na talíři. „Zapomněl jsi máslo, maminka mi ho tam dává!“ Rozmazuji máslo, následuje přeměna ze smutného výrazu na blažený úsměv a spořádání několika máslem maštěných toustů.
Rozhlížím se a kontroluji situaci za domem: bojiště. V trávě plastikové vodní zbraně, míče, zásobníky, dřevěné tyče, vzadu v lese doutnající ohniště, dobytá pevnost, fobalové branky, všude boty (z čehož usuzuji, že to v noci v tom lese doběhali bosky).
Po snídaní někteří znovu usínají. Jsou hotoví. Najezení, nevyspalí, špinaví, smrdí kouřem, jen posedávají, jedním okem koukají na ranní program televize. Dětská kocovina prostě.
Rodiče si je dopoledne postupně vyzvedávají. Zájemcům nalévám Becherovku na ochutnání. Bojovníci jim nadšeně hlásí zážitky a chválí párty. Poděkovali a ještě jednou popřáli juniorovi k jubileu. Nic nepoškodili, nic nerozbili, nic nevylili. Na to bych si před akcí nevsadil.
Zraněný palec odehrál ráno baseballový zápas za místní Crusaders tým a až pak šel na rentgen. Menší zákrok v neděli odpoledne a dva dny v dlaze zařídily, že v úterý byl na tělocviku opět v plné síle a nepamatoval si, který palec byl zraněný. Poslední starost jsem si odškrtl jako vyřešenou.
„Mami, tati, to bylo super!“ ... „A příští pátek není škola, můžeme mít o víkendu párty s přespáním zase?“ „Ne. Příští víkend se odpočívá a jde se na pivo.“
