Novoroční zpověď ženy v domácnosti

Šťastný nový rok přeji. „Díky.“ Jak jste oslavili? „Dobře.“ Strohé odpovědi jinak sdílné osoby předznamenávají nedobré zprávy. Je všechno doma v pořádku? „Je.“ Teď už vím, že není.

Snažím se vyzvědět více, jdu na to opatrně. Hlavně, jestli se nestalo něco zlého.

--- Jak se daří mámě po operaci ramene?

Zlepšuje se to.

--- Nemáš teď čas anebo jsi nějaká vystresovaná?

Uspávám kluka (překlad: nemám čas).

A jsem vystresovaná (odpověď téměř holou větou: chápu, otázka byla naprosto nevhodná).

--- Aha, nemůže usnout? (asi už spí, ale jádro stresu je jinde...následuje smršť esemesek)

Minulý čtvrtek chtěli naši známí navštívit mámu. Tak mě požádala o pomoc u ní v domácnosti. Děti byly doma, malá neteř také, brácha v práci. Sněžilo. Děti chtěly ven, padal mokrý sníh.

Šli jsme ven a postavili sněhuláka.

Všichni byli promočení.

Převlékla jsem je všechny a šli jsme k mámě.

U mámy 20 lidí, z toho 6 dětí. Cirkus. Máma spokojená v houpacím křesle, hlídala si svoje rameno. Děti si s ní chtěly hrát, houpaly s ní.

Nachystala jsem jídlo a pití a běžela na schůzi vlastníků domu.

Tam mě navrhli na předsedu. A zvolili.

Oni všichni chodí do práce, já mám na to čas, víš?

Běžela jsem zpět k mámě. Hned telefon ze sdružení vlastníků. Je třeba zaplatit pojistné a řemeslníky. Tady je heslo k účtu a pokud možno ještě dnes, zítra je poslední den v roce.

Hlava jak střep, děcka konečně v posteli. Nespím. Aspoň udělám ty platby. Stránka banky s omluvou v údržbě. Neudělám platby. Snad zítra, v pátek, poslední možný den.

V pátek ráno se máma probudila v bolestech. Břicho a rameno. Odvezli jsme ji do nemocnice a byli tam s ní do večera. Všechny testy normální, bolest břicha příšerná.

--- Asi měla větry.

Nepřerušuj.

Volali mi řemeslníci, že ještě nedostali zaplaceno.

Volám z nemocnice bráchovi, ať jim pošle peníze, navádím ho na účet... Stránka banky stále v údržbě. Ale za pár hodin to poslal. Šikula. Štěstí, že ho mám.

Z pátku na sobotu v hlavě zase hokej. Máma na práškách doma. Dvě ráno a čumím do stropu, tak jsem vstala a udělala si snídani. To pomohlo. Pak jsem možná dvě tři hodiny spala. V sobotu ráno máma čilá jak rybička, bez bolesti.

--- Tak to musely být ty větry.

Asi jo, „doktore“, co já vím.

Máma svolala rodinu odpoledne k oslavě neteřiných narozenin. A v noci oslavíme nový rok. Příjdou i známí. Ať jedu s tátou nakoupit a odpoledne k nim příjdu.

Dcera mi hlásí, že ji ale na desátou musím zavézt k doktorovi. Připomíná mi, jak jsme se objednávali před půl rokem a měli volno jen na Silvestra dopoledne.

Ano, vzpomínám si. Oblékly jsme se a strávily tam tři hodiny. Dobře, že jsem si v noci udělala tu snídani. Pak odpoledne narozeniny neteře u mámy a pak i se známými vítání nového roku. Prý si máma neměla dělat starosti, když je po operaci.

V neděli na Nový rok jsem trochu uklidila u mě doma i u mámy, měla přijít švagrová mi pomoct. Vyvrtla si ale kotník, tak leží.

Neteř onemocněla. Asi z toho stavění sněhuláka.

Bratr jde v pondělí do práce a má důležitou schůzi. Švagrová bude též pajdat do práce. Volá mi, jestli může být nemocná neteř v pondělí u mě.

Jasně, že může, zlatíčko naše.

--- A to jsi ještě mezi tím vším děckám chystala jídlo a tak?

Ne, vařil můj šestiletý syn a já si pilovala na gauči nehty. Neptej se už radši na nic.

--- Bude líp, uvidíš... Tyhle věci přicházejí naráz a pak je zase klid.

Lituješ, co? Že jsi se ptal.

--- Ne, bude dobrý materiál na článek.

Opovaž se.

--- Už je rozhodnuto.

Tak aspoň nepiš o těch větrech mojí mámy.

--- Ale ne, neboj.