Delegáti strany se sešli na sjezdu, „zvolili“ si vedení, potvrdili si, že vše dělají v souladu s programem, dali vedení silný mandát, vedení komunikovalo s médii a pak se všichni rozjeli domů.
Připadne mi, dobře, nechť si potvrdí hlasováním šéfa, se kterým jsou spokojeni, anebo si zvolí nového. Ale co se děje potom s „volbou” místopředsedů, to už se slovem volit nemá pro jednotlivé delegáty sjezdu mnoho společného. Tady by bylo daleko upřímnější, aby pan předseda řekl: „Tento tým spolupracovníků kolem sebe chci a hotovo.” Případně si nechat každého svého koně potvrdit nebo vyvrátit. Ale hovořit o tom, že delegáti někoho zvolili je medvědí službou slovu volit a má s volbou společné jen hlasovací lístky a metodiku z let před osmdesátým devátým.
Na takové „volby”, jejichž jsme svědky na všech sjezdech všech světových stran je třeba kompars několika set hlav delegátů jen proto, aby vedení mohlo vytvořit iluzi silného mandátu. Celé další období se budou mandátem ohánět, bez ohledu na vykonanou práci a výsledky, zato s velkým ohledem na úspěšnost v dalších volbách. V těch velkých volbách, ve kterých si člověk díky stejnému divadlu také připadá jako komparsista.
Jako delegát bych osobně přežil tak maximálně jeden sjezd, než bych řekl nebo udělal něco, co by mě poslalo z politiky zpět k psaní a normální práci. Vstup do jakékoli strany politického spektra je pro mě nepředstavitelný. Pouhé čtení o tom, jak to na sjezdu strany probíhá, ve mě vzbuzuje odpor. Kdyby tam byla aspoň trocha nejistoty, vzrušení a napětí, třeba jako při volbě papeže, hned bych jel. Koukal bych z okna sjezdového paláce na zaparkovaná auta novinářů, na jejich kamery a na turisty, pozorující, jak se kouří z komína. Hlavně ale, každý delegát by měl šanci stát se šéfem nebo místošéfem. A vy venku koukejte třeba týden na ten kouř, než si to tu za zavřenými dveřmi rozdáme. To by se aspoň dalo nazvat volbou.
Místo toho se po řadovém delegátovi chce aby moc nepřemýšlel a nevymýšlel, nikam se nehrnul, protože všechno už za něj vymyslel a sepsal někdo mnohem moudřejší. Chce se po něm, aby dobře poslouchal, pardon, naslouchal, protože je nutné všechna moudra ze sjezdu zpapouškovat a poslat dál v jeho domácí stranické buňce. Samozřejmě je třeba, aby hlasoval a potvrdil tím mandát zvolených vyvolených. Silný mandát samozřejmě. Co má chudák dělat, když se mu něco nebo někdo nelíbí. Mohl by nakonec způsobit nejednotnost, vytvoření křídla, nechtěné frakce nebo dokonce nastartovat puč.
Běda tomu, kdo by chěl na pravidlech stranického aparátu něco měnit. Mluví se například o způsobu řízení státu jako firmy, o prvcích přímé demokracie. No fuj, jak nedobré a nebezpečné pro politické dění, takto přece náš systém nefunguje, mohlo by dojít k destabilizaci přece. Nakonec by se do funkcí a na místa začali dostávat lidi, co přemýšlejí, mají nápady, schopnost řídit a rozhodovat, mandát si obhájí výsledky své práce, tudíž nepotřebují delegáty k jeho potrvzení. A kdyby se jim podařilo k tomu všemu nakonec ještě vyřešit i nějaké problémy, sjezdy by se nekonaly, delegáti by byli na nic. Vskutku strašná, destabilizující představa.
