Hospoda a kavárna se jako dvě sokyně rvou o moji přízeň a je na mně, abych vysvětlil, jak je možné, že můžu milovat obě dvě. Podivuji se nad tím, proč se tolik přetahují a přou o svoji pravdu.
Dělníci ve fabrikách i profesoři na univerzitách, Karviná a Praha, kulantně se vyjadřující diplomati i neslušní hulváti. Získali si mé srdce i duši a tak už to zůstane.
V hospodě. Tak jak kritizují rozhodnutí nadřízených v práci, štamgasti s humorem jim vlastním komentují vše, co se na ně valí z Prahy, potažmo přes Prahu z Bruselu i odjinud. Jsou patrioti, záleží jim na budoucnosti jejich země. Své práci často obětovali zdraví. Z nějakého důvodu cítí nebezpečí, ohrožení svého životního stylu. A dávají o tom nahlas vědět.
Slyší kritiku svého nezdravého způsobu života, vulgárního vyjadřování i toho, že pravidelně chodí do své oblíbené hospůdky. Jejich životní styl, jejich odreagování po práci a způsob komunikace jsou napadány jako podřadné.
Kámošům v hospodě je nějaký ten detail společenského uspořádání šumafuk, ale jsou velmi citliví na křivdu, lež, shazování a pokrytectví na všech úrovních.
Cítím se silně dotčen komentáři na adresu jejich inteligence třeba z důvodu, že volili toho nebo onoho do veřejné funkce. Dotýká se mě, když éterem létají slova jako kremrole, burani, lůza.
V kavárně. Mobilní telefony, auta, léky nebyly vynalezeny v hospodě. Společenské uspořádání a pravidla se také nevymyslela sama.
S kamarády intelektuály jsme strávili na školách až dvacet let života. Studují, čtou, debatují na jiné úrovni a sofistikovaně argumentují. V práci tráví dlouhé hodiny navíc, ve volném čase sportují, cestují. Jedí zdravá jídla, dbají na oblékání. Na všechno mají málo času.
Dosahují manažerských pozic, kandidují do veřejných funkcí. Mají vizi slušné kulturní bohaté vyspělé společnosti. Slyší z hospody kritiku, že se vzdálili normálnímu životu. Že žijí ve své kavárenské bublině. Že jsou snobi.
Žijí a budou žít podle svého. Iritují mě komentáře, které je označují za povaleče, havloidy a pravdoláskaře.
V prezidentském slibu se hovoří o věrnosti České republice. Prezident dále slibuje, že bude zachovávat Ústavu ČR a zákony. Slibuje na svou čest, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Právě o tu věrnost České republice mám největší obavy. V prezidentském slibu není zmínky o věrnosti Moskvě, Bruselu, Pekingu, Washingtonu či mezinárodním organizacím. Nikde ani slovo o věrnosti hospodě nebo kavárně. A dodržování slibu konání v zájmu všeho lidu se v minulosti ukázalo jako téměř nesplnitelné.
O vymazání článku 4 Ústavy, který zaručoval vedoucí úlohu komunistické straně v Československu, se postarala kavárna. Pár štamgastů u hospodského stolu by možná ani nezaregistrovalo, že se tehdy změnil režim, pár jich dodnes pláče, že se změnil. Části kavárny zase jakoby najednou vadila přílišná svrchovanost země a pašuje ji po částech kamsi do Belgie pěkně pomalu, skoro nepozorovatelně. Hospoda si všimla a nespokojeně podrážděně huláká.
Těžko si představit zemi bez hospody a kavárny, zemi bez srdce a bez duše. Oběma by měla být přilévána energie do žil a rozmlouváno nesmyslné hašteření. Je úplně jedno, jestli moudra byla přečtena v chytrých knihách anebo vydedukována nad půllitrem piva s cigaretou v ruce. Silná hanlivá slova nic neřeší.
Moje volba. A tak si sedím obkročmo na plotě, vlevo hospoda, vpravo kavárna, nejistý na kterou stranu skočit. Z obou stran slyším urážky. A proč tady vlastně stojí ten plot, proč nemůžou mít společný pozemek.
Přemýšlím, jak po ranní kávě zmuchlám své dva volební lístky do kuliček, hodím do klobouku a zamíchám. Jednu kuličku poslepu vytáhnu, strčím do obálky. Pak si to rozmyslím a šoupnu tam i tu druhou. Pořádně obálku zalepím, aby náhodou ani jedna nevypadla. Hodím své dva neplatné hlasy do urny a honem na pivo.
Jak jinak mám řešit svůj střet zájmů. Sokyně se ne a ne uklidnit. Dobře vím, že se večer ke mně obě přitulí a v uších uslyším jejich sladké šeptání. „Volil jsi stejně jako já, že jo?" „Samozřejmě, lásko."
