Krátký let s výřečným uprchlíkem

Nastupoval do letadla na pravidelné lince Mnichov - Praha a chtěl s každým mluvit. Vypadal jako Eddie Murphy v neljepší kondici a nejrozmarnější náladě. Honza z Rovníkové Guiney vyrazil do světa s uzlíkem na zádech.

„Jak se vám všem daří?“ zahalekal do prostoru u dveří do letadla. Odpovědí mu bylo pár pokynutí hlavou, zbytek nevšímavé pohledy do prázdna. Otočil se ke mně: „Podívej se, jak všichni nepřítomně koukají, ty se aspoň usmíváš. Měli bychom se všichni radovat, vždyť poletíme,“ roztáhne dlouhé paže a mává jimi jako orel.

Usedl jsem do sedadla číslo 12 na levé straně uličky, on do sedadla číslo 12 na pravé straně. Začínal jsem mít pocit, že za těch 40 minut letu si asi nezdřímnu.

Zeptal jsem se ho, odkud a kam letí. „Z Guineje do Vídně. V Guineji mám velkou rodinu, ve Vídni krásnou manželku. Tak krásnou, jako tahle,“ ukazuje na procházející letušku, která se jemně zardí. „Dobrý den, jste moc krásná,“ obrací se na ni. „Řekni, že je krásná,“ obrací se na mě. Usmívám se, a pokyvuji souhlasně hlavou. „Řekni to nahlas, to už máte všichni strach říct krásné ženě, že je krásná? Proč mlčíte, proč jí to neřeknete? A navíc, ona létá!“ a zase k tomu mává plným rozpětím svých paží a otáčí se za letuškou.

V tu chvíli jsou kromě letušky a mě všichni kolem ponořeni do sebe, hrají si s mobily a dávají najevo svůj nezájem.

„Moje rodina v Guineji má hlad. Víš si to představit? Třikrát do roka úroda, ale na poli nepracovali a mají hlad. Posílal jsem jim peníze, ale oni stále mají hlad. Tak jsem jim koupil traktor. Ten traktor může klidně uživit celou vesnici, když s ním budou pracovat na tom poli.“

„Myslíš, že budou pracovat?“ vyzvídám. „Zatím je to baví,“ hlásí optimisticky.

Podívá se z okna, najíždíme na práh ranveje, startujeme. Jakmile se letadlo odlepí od země, Honza je štěstím bez sebe: „Já letím, já zase letím! Děkuji všem bílým lidem, že vymysleli letadlo a já můžu létat. V Africe nikdy nic pořádného nevymysleli.“

„Nemůžeš to takhle říkat,“ krotím ho. „A proč ne, to jste celí vy. Vymyslíte letadlo, létáte a já s vámi. A bojíte se říct, že jste ho vymysleli. A oni mají hlad, tak to je, protože nikdy nic nevymysleli.“

„Já letím, já letím,“ opakuje dokola a znovu hlasitě chválí bílé obyvatelstvo planety za vynález letostroje.

„A tvoje žena je Rakušanka?“ měním téma. „Je, však jsem už říkal, že je krásná. Moc krásná. Už jsme spolu dva roky. Ale ze začátku jsem to neměl jednoduché. Stále mluvím a mluvím a jsem černý. A neměl jsem moc peněz. Teď už je to dobré. Musím vydělat víc peněz, abychom si mohli koupit dům. Opravuji boty a kožené věci,“ tahá za rukáv své černé kožené bundy, „a v noci nalévám pivo.“

Letuška přijíždí k naší řadě s pitím: „Co si dáte?“ Ptám se ho, zda pije víno. „Nejradši mám šampaňské! Krásná slečno, máte šampaňské?“ ptá se v ekonomické třídě. Slečna se otočí, jde do kuchyňky a vrací se s flaškou. Buch! Zkušeně ji otvírá a nalévá nám. Lidé kolem nás najednou zpozorněli a chtějí též. Slečna rozlévá celou flašku. „Dejte si s námi slečno!“ Letuška ve službě si naleje do kelímku perlivou vodu. „Toto je moje šampaňské, na zdraví!“ Přiťukneme si a ona pokračuje s úsměvem s rozléváním pití.

„A proč letíš z Mnichova do Vídně přes Prahu?“ vrtá mi v hlavě trasa jeho letu. „Z Guiney přes Brusel přes Mnichov přes Prahu do Vídně. Čím víc letů tím líp. Já tak rád létám!“