Říkejme mu Emil. V letech 1990-1992 jeho rodina postupně emigrovala ze Saddámova Iráku, ze země, která do 70. let minulého století na blízkovýchodní poměry rozumně fungovala, a kde prosperovala i Emilova rodina.
Saddámova diktatura znamenala pro Emilovu rodinu konec života, jak ho do té doby znali. Nastal strach z tajné policie, zabavování majetku, nábožensky motivovaných represí. Po konci válečného konfliktu Írán – Irák a Saddámově zabrání Kuvajtu byl v letech 1990-1991 Emil společně s mnoha dalšími mladými muži postaven na linii proti spojenecké invazi Pouštní bouře. Kluci měli strach, ale na Američany se těšili. Věděli, že Irák nemá letectvo. Přesněji řečeno, neměl letce. Mezi vojáky kolovaly zaručené zprávy o tom, jak se elitní jednotky spojenců před invazí o irácké stíhací piloty „postaraly“.
Aby se Saddám ukázal jako dobrák a posílil morálku mužstva, jednoho dne dovolil všem, kdo si do 10 (deseti!) dnů zařídí studium v zahraničí, aby odešli studovat. Rodina za tuto velmi krátkou dobu stihla Emilovi zařídit přijetí na univerzitu a s ním spojené americké studijní vízum.
S Emilem jsem se na univerzitě potkal v létě 1992. Na podzim jsme oba začínali doktorandské studium, bylo třeba najít bydlení za rozumnou cenu blízko školy. Pronajali jsme si dvoupokojový byt, koupili si postele, pracovní stolky, počítač a začala škola. Emil byl a zůstal sympaťák, veselý, kreativní člověk. Bydleli jsme spolu necelé tři roky. Škola byla pro něj záhul, ale zvládl titul „Masters“ v chemickém inženýrství. Ukončení školy během studia by znamenalo ukončení platnosti víza v USA. Solidní motivace studovat. Emil nás tahal na výlety, organizoval pravidelně party, vždy s nějakým tématem. Vařily se irácké speciality kořeněné rodinnou směsí koření tajného receptu, který se dědil po mnoho generací. Vařil se i guláš s knedlíkem, pilo se americké pivo a karibské koktejly. Emil byl pohledný a o přízeň studentek nebyla nouze. Jen bohužel už neměl na každý den v týdnu jiný parfém, což ze společenského hlediska pro něj znamenalo jisté komplikace. Představa, že na sobotní party použije stejnou vůni jako v pracovní den...no hrůza přece.
Během studia si Emil našel partnerku, se kterou se oženil a dodnes žije. Její bratr se také zúčastnil pozemní operace Pouštní bouře, tak si švagři při příležitosti svatebních oslav měli možnost vyměnit postřehy z obou stran frontové linie. Emilovy památné komentáře z té doby: „Mně létaly kulky kolem hlavy a vy jste na to koukali v přímém přenosu na CNN. Museli jsme každý den vystřílet všechny náboje, hlavně opatrně, abychom se netrefili navzájem, anebo nějakého Američana. Saddám točil propagandistická videa, jak Američani zasahovali školky a tak. Ty civilisty ale vraždil on. Vraždil celou dobu, co byl u moci. Američani zničili v Bagdádu jeden historický most, který podle mě ničit nemuseli, ale jinak trefovali jen Saddámovy lidi. Tu bombu do školky nechal hodit Saddám a pak vám to ukazoval v televizi. Jo a víte, že Kuvajt je po osvobození o něco větší než před válkou?“ O té školce a dalších několika podobných epizodách mluvil stále a nemohl uvěřit tomu, že spojenci akceptovali vinu za některé civilní oběti.
Už přes dvacet let žije část Emilovy rodiny ve Švédsku, on s manželkou a synem na Floridě, sestra s rodinou v Maďarsku. Emil řídí polikliniku, kde má jeho žena lékařskou ordinaci. Pracují přes 60 hodin týdně, několikrát do roka vyrazí na dovolenou do exotické destinace. Ekonomicky jsou všichni v pohodě, ale šťastní nejsou... Byli vyrváni z rodinného života, zvyků zakořeněných po generace, nemohou se každý den navštěvovat. Západní města jsou velká a trvá dlouho se přesunout na návštěvu a zpět. Ve Švédsku a v Ohiu je zima, lidi jen pracují a neumí se bavit. Na Floridě je zase horko. Emilova žena se jen pousmála, že ho zná a ví, že mu prostě nejde vyhovět. Sestra také nenašla zalíbení ani v Maďarsku, neustále kritizuje ekonomickou a politickou situaci v zemi. S manželem tam nemají moc přátel. Otec, velmi moudrý člověk, který pamatuje relativní prosperitu Iráku, je znalý poměrů v mnoha zemích, pragmaticky situaci komentuje: „Saddám zničil naši zemi.“ A rozhodil jeho rodinu po světě. Členové rodiny jeden druhému chybí, strádají nedostupností života, na jaký byli zvyklí.
Příběh této relativně bohaté rodiny se mi po více než dvaceti letech vybavil v paměti při čtení článků o našem importu a následném exportu křesťanských uprchlíků. I když člověk nezná detaily, určité podobnosti příběhů se nabízejí. Jen doba se posunula, na Saddáma se už pozapomnělo. V 80. a 90. letech to byl Saddám, teď jiní magoři terorizují tu nešťasnou zemi, která má potenciál být prosperujícím státem, kde teče ropa a na památky se jezdí dívat turisté odevšad.
Do Evropy i USA se přesouvá velké množství nespokojených a nešťastných lidí, což přispívá do koktejlu problémů. Reakce lidí v mladých středoevropských demokraciích na tuto novou situaci mě příjemně překvapují. Nemyslím, že tyto reakce jsou jakkoli „fóbní“. Jsou vesměs realistické, nesou se v duchu spravedlnosti, odpovědnosti jednotlivců, s důrazem na bezpečnost a budoucnost vlastního domu. Snad jen někdy přehnaně analyzujeme, kolik to všechno stojí peněz. Velmi podobně reagují jednotlivci tady v USA, kde systém s imigrací počítá, žije s ní od založení země a vyžaduje disciplínu. Někdy import nevyjde, je zneužitý, či přímo ilegální. I tak je třeba si udržet zdravou dávku optimismu, i když se v této divné době důvody k optimismu vytrácejí. Emil určitě chystá po dlouhém pracovním týdnu na neděli party, anebo aspoň rodinný výlet.
