Holky americké, které vidí obtěžování jinak, než jak vykreslují hlavní zprávy

Amerika není jen Hollywood, politika a velký byznys, kde se točí pytle peněz a kde mocní žádají protislužby za lukrativní role nebo pozice ve firmách a státních orgánech. 

V normálním světě, kde jsou statisíce dolarů těžko k nalezení, to holky mají buď těžké anebo ještě těžší. Starají se o rodiny, osud jim přihrál situace, po nichž občasný pohled do výstřihu nebo nechtěný flirt ani neregistrují a už vůbec nepociťují jako konec světa. Mají jiné starosti. A některé své ženství proměnily ve společenskou výhodu.

Vědí, že koncept nulové tolerance obtěžování na pracovištích nebyl instalován americkými kapitalisty kvůli ochraně žen. Jde jen o prachy. Personální oddělení firem se snaží maximalizovat produktivitu „lidských zdrojů“, jak nazývají nás, lidi. Jsme zdroje zisku. Produktivitu lidských zdrojů snižují nejen flirtování a milostné vztahy, ale třeba i špatná nálada, deprese, nemoc, úmrtí v rodině, rozchod s partnerem, problémy dětí ve škole a podobně. To vše kádrováci sledují, hodí do jednoho pytle a starají se, aby jejich lidský zdroj nebyl ničím rozptylován a generoval firmě zisk.

V relativně chudém Ohiu píší ženy životní příběhy lišící se od mediálních prezentací a oficiální osvěty. Spoléhají se na sebe, své schopnosti a své blízké. Na hulvátství reagují vztyčeným prostředníčkem a poklepáním na čelo. Jednoduchým gestem shodí každého otravného chlapa před jeho kumpány, nadřízenými i podřízenými.

Barmanka Joanne. Je jí osmatřicet, má doma postiženou devatenáctiletou dceru. Pracuje v pátek a v sobotu v baru, kam občas zajdeme s kamarádem. V týdnu je v kadeřnictví. Oba džoby potřebuje, aby se uživila. Máma je v důchodu a pomáhá jí s dcerou.

„V kadeřnictví se odreaguju. Chlapi rádi flirtují a to mě drží nad vodou, tam se cítím aspoň trochu jako žena. Můj chlap vzal roha, když zjistil, že dítě bude potřebovat trvalou péči.“

„A neobtěžují Tě chlapi v baru nebo i v tom kadeřnictví?“

 „V kadeřnictví ne, ale do baru chodí i nevychovaní burani, jsou odporní a když se opijí je to ještě horší,“ pokračuje. „Ale oni se tak chovají ke všem, tak si to neberu osobně. Buran zůstane buranem. Holky, které si mají nejmíň na co stěžovat hledají problém v každé blbosti. Nelíbí se jim, že na ně chlapi koukají, pokřikují, že jim pošlou drink... Stěžují si mi někdy, ať s tím něco dělám. Tuhle jsem to nevydržela a řekla jedné, že se může týden starat o moji holku a pak ať si příjde znovu popovídat o tom, jak je jí zle.“

„Co bys řekla na to, kdyby ti šéf chtěl přidat nebo tě povýšit, ale chtěl by s tebou...no víš...“

„Kdyby šéf po mě chtěl sex za to, že mě udělá manažerkou, to bych se hned sbalila a odešla. Možná bych mu udělala průser, ale nejspíš ne.“

„A my dva jsme někdy otravní?“

„Někdy nemám náladu si povídat a sama jsem odporná. To mě pak otravuje každé slovo. Objednejte si pivo a dejte mi pokoj. Takže jo, někdy otravujete.“

Manažerka Mary. Manžel před několika lety spáchal sebevraždu. Vzalo ji to. Začala se naplno věnovat kariéře a šplhat na manažerské funkce velkých korporací. Čím výš tím líp.

„Když se budu ucházet o stejnou pozici jako ty, tak nemáš šanci. Nikdy tě nebudou chtít tolik jako mě. Omotám si je kolem prstu, šéfové udělají vždy, co chci já,“ hrdě prohlašuje při náhodném setkání.

„Vždy?” pochybuji.

„No tak víš, jak to myslím… Často. Ti, se kterými jsem měla milostný vztah, tak musí. Ale dělají to většinou dobrovolně. Užijeme si a vyděláme hodně peněz.”

„Zítra jdeme po práci s kámoši na drink, příjď,“ přemýšlím, že budu loudit další informace.

„Nemám čas, nejsi pro mě žádný přínos,“ úplně klidně mi vysvětluje, že každá volná chvilka se musí využít k práci s lidmi, kteří mohou být pro ni užiteční. Já nemám dostatečně vysoké postavení a moc, abych se mohl za její časovou investici odvděčit. Jinak ale proti mně nic nemá.

Inženýrka Miranda. Přišla jednou z jednání rozladěná, že jí šéf poradil, ať využije své vnady k získání projektu. S použitím malé slovní hříčky v angličtině řekl doslova:

„Use your assets.“ Použij své přednosti, asset = přednost, ass = zadek.

Byla naštvaná, ale korporátním kádrovákům nic nenahlásila. A pak, bum, zamilovala se do jednoho obchodníka, odešla od manžela a dvou malých kluků, odstěhovala se z města. Dělala vědu z jedné věty, ale nebyl pro ni problém opustit rodinu. Měli jsme společnou kamarádku, která se mě zeptala, jestli ten odchod chápu: „Tak, šla za svou láskou,“ vypadlo ze mě. Narazil jsem. Od té doby se mnou nepromluvila, kamarádka něco takového považuje za naprosto nepřijatelné a moje pochopení se setkalo s nepochopením.

Výzkumnice Marion. Byla v USA na stáži, měla americké vízum typu “J”. To znamená, že po stáži se podle podmínek víza musela vrátit do domovské země na dva roky, než by se mohla např. ucházet o studium nebo trvalý pobyt v USA. Ledaže by se domovská země vzdala práva na návrat této osoby po ověření, že v zemi nic nedluží apod. Pro mnoho lidí neproveditelný úkon, pro mnoho dalších časově náročný, že se třeba vyplatí ty dva roky počkat. Zajela na konzulát a vrátila se za slabou hodinku s podepsaným a orazítkovaným písemným vzdáním se práva dotyčné země. „Ten konzul byl takový fešák, stále na mě koukal, když podepisoval ten formulář.“ A jistě mezitím ověřil i všechny úředně stanovené podmínky souhlasu.

Teď má doktorát z prestižní univerzity. Po čase žádala o zelenou kartu, povolení k trvalému pobytu v USA. Jedním z posledních kroků je pohovor s americkým imigračním úředníkem, který absolvovala tři měsíce po podání žádosti. Po pohovoru imigrační úředník oznámil, že splnila všechny podmíny a kartu dostane asi za šest týdnů po dokončení posledních formálních procedur. „A já myslela, že ji dostanu hned,“ vykulila smutně oči. „No tak počkejte.“ Za půl hodiny dořešil všechny formální procedury, na které měl dle regulí šest týdnů a pootevřenými dveřmi jí předal vysněnou kartičku, na kterou se čeká roky. Jako tramvajenku. Já jsem čekal dva a půl roku, kurnik.

Kadeřnice Julie. „Chodila tady ke mně jedna zákaznice, pravidelně, bylo jí pětatřicet.“

„Jak bylo? Snad je ne?” zajímám se.

“Upadla, když něco opravovala. Uhodila se do hlavy, nešla k doktorovi. Po půl roce to s ní ráno v koupelně seklo. Otok na mozku. Včera jsem ji česala a líčila do rakve, aby dobře vypadala. Já kromě stříhání živých lidí připravuju lidi i do rakví. Tady máte vizitku, kdybyste taky potřeboval. Ne jako přímo vy, ta vizitka by už byla k ničemu, ale třebas někdo blízký.”

Strká mi před nos ajfoun, jako důkaz pečlivosti své práce.

„Podívejte na ty fotky, to je ona. Jako živá, že? Hele holky, ta se povedla, co?” ukazuje obrázek všem okolo.

„Jsou týdny, kdy mám víc mrtvých zákazníků než živých,” směje se. „Mrtví neotravujou!“

V zrcadle kmitají nůžky, mé vlasy tiše padají k podlaze. Přemýšlím, kdy asi přestanu otravovat.