Snažím se nadchnout, fandit, vcítit se do atmosféry olympijských her, ale nejde mi to. Sleduji dění jen ze setrvačnosti. Jednotlivé svazy sportů a politici, co se v nich navezli do funkcí, kazí náladu a ducha fair play.
Pečlivě vybírají, kdo na hry může a kdo ne, podle politicky správně navržených a pak přísně dodržovaných zákonů jednotlivých asociací, přes které nejede vlak.
V duchu vskutku sportovních pravidlel, která byla nastavena hlavně proti podvodům a zabránění zvýhodňování, se už chová málokdo. A kdo ano, často končí v slzách s pocitem nemohoucnosti proti penězmi dobře namazanému soustrojí, v němž můžou fungovat jen rození funkcionáři a jimi vyvolení.
Dvakrát nachytaní podvodníci, plavkyně Jefimova a sprinter Gatlin, vyhráli své stříbrné olympijské medaile. O těchto případech se přímo veřejně vyjádřila jen devatenáctiletá plavkyně Lilly King: „Jestli si myslím, že by v týmu měli být lidi, kteří byli nachytáni, že dopovali? Ne, nemyslím si to. Mělo by to být vytesáno do kamene. Z dopingu není cesta zpět do čistoty.“ Ostatní maximálně poukazují na prohřešky soupeřů. Je jim asi jedno, že jsou v týmu s podvodníky.
Komu tolik záleželo na tom, aby se jedna rychlobruslařka nemohla postavit na start cyklistické časovky? Jeden závod, jeden sport, jedna závodnice, jeden spor týkající se výkladu pravidel účasti. O nic víc nešlo. Žádný pokus o podvod. Pierre de Coubertin by se určitě nezlobil, kdyby ji na start pustili. Právníci a jiná byrokratická verbež navezená do toho, čemu se jednou říkalo sport, ale řekla ne. Naproti tomu cyklistka usvědčená z dopingu byla na poslední chvíli stejnou komisí do stejného závodu puštěna. Ta stříbrná medaile ji fakt musí hrozně moc těšit. Tolik dřela, že až dopovala.
Jaký pocit asi mají sportovci, kteří skončili na čtvrtých místech za těmito individui, puštěnými na start po jasných podvodech a následném očištění v politických a právních bitvách. Klidně by si mohli nechat ulít kopie bronzových medailí a ukazovat je svým dětem. Na toto ocenění, které jim bylo upřeno, mají jasný nárok.
Krásně také kontrastuje nadšení správných sportovců, pro které jsou hry svátkem, s individualismem těch, kteří prostě přijeli pro medaile a podle toho se chovají. Kromě toho, že své řemeslo umí, o tom není pochyb, se umí v systému pohybovat, vystupovat v médiích a zasazovat se o nastavení pro ně co nejvýhodnějších podmínek a pravidel, která pak do puntíku využívají ke svému prospěchu. Je to dlouhodobý proces a politická bitva.
Potenciálně čistí sportovci, zatažení principem kolektivní viny do politického bahna dopingového manévrování, o tom mohou tak akorát napsat na Facebook. Diskvalifikovaná ruská dálkařka, která nikdy neměla dopingový nález, píše: „Jsem obětí těch, kdo vytvořili systém manipulování našeho krásného sportu a využívají ho k politickým účelům. Budu chránit svoji čistotu. V tuto chvíli se cítím podvedena systémem, který se nezaměřuje na udržení čistoty sportu a na podporu obyčejných sportovců, ale spíše hledá vítězství mimo sportoviště.“ Někdo zatlačil, pěkně načasoval diskvalifikaci na poslední chvíli před závodem. Zdůvodnil rozhodnutí "novými informacemi", jejichž obsah ale pro jistotu nezveřejnil.
Výsledkem toho všeho je, že nemůžu prostě fandit a mít čistokrevnou radost z výkonů a výsledků. Sport a sportovci v této divné době prohrávají. Lidi v Riu jsou nadšeni, sportovci tvrdě trénovali, obětovali zdraví, soukromí, mládí, aby se na sportovním svátku mohli podílet. Fanoušci dodávají do systému finance za vstupné a všelijaké zboží. Já je nedodám, jen večer povrchně přejedu pár odstavečků o tom, co se ten den událo.
Kde jsou funkce, tam budou funkcionáři, ale aspoň ten sport mohli nechat sportem.
Co s tím? Krátkodobě bohužel nic. Stejně jako v případě mnoha dalších prohnilých společenských struktur se situace musí nechat vyhnít do toho správného bodu, kdy bude neudržitelná. Nechat systém zkolabovat a pak vyměnit za jiný. Ten současný olympijský zkolabuje v době, kdy přestanou jezdit nejlepší sportovci, televizním společnostem klesne sledovanost a fanoušků na místě bude méně a méně.
Jinak ale mému zdraví celá ta taškařice prospívá. Místo koukání na přenosy mám čas si zajít zaplavat nebo projet na kole. Je mi jedno, kolik kdo má medailí.
