Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí České republiky, jel na návštěvu Číny. Necelé dva měsíce poté, co Rusko anektovalo Krym. Někdo by možná čekal, že se k dvěma událostem – Ruské anexi Krymu a Čínské anexi Tibetu – postaví česká diplomacie stejným způsobem.
Ale nebylo tomu tak. Zatímco v případě Krymu se ministr zahraničí Zaorálek choval jako jestřáb a volal „Nepřípustné! Sankce!“, při návštěvě Číny vrkal jako hrdlička „Vrků, vrků, podávám ruků. Ohýbám hřbet, ‘by byznys kvet“.
Možná by Zaorálek argumentoval, kdyby se ho na to náhodou nějaký novinář zeptal, že Tibet a Krym jsou naprosto jiné situace. A měl by trochu pravdu. Ano, v něčem jsou ty situace jiné. Nevím o tom, že by se v Tibetu konalo následné referendum o souhlasu Tibeťanů s připojením k Číně. Naopak tam bylo proti Čínské okupaci povstání, které čínská armáda utopila v krvi.
Možná Zaorálek argumentuje důležitostí obchodní výměny s Čínou. Jenže obchodní výměna České republiky s Ruskem (roční obrat 14 miliard USD) je srovnatelná s obchodní výměnou s Čínou (roční obrat 17 miliard USD, vývoz z ČR je proti dovozu malý, ale v posledních 5 letech každoročně stoupal i bez Zaorálkova podpisu). Každopádně by nám však ministr Zaorálek měl konkrétně říci, co za svůj podpis pod prohlášení „Česká republika ... potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě“ získal. Jestli ta jediná Čína a dvojí metr stál za to.
Vůbec nehodlám Zaorálkovi radit, aby vyvěšoval na Černínském paláci tibetskou vlajku. Ale je evidentní, že když mu podstrčili Číňané k podpisu schválení anexe Tibetu, tak ho podepsal. Co když mu za čas přinese ruský velvyslanec bumážku obsahující souhlas s anexí Krymu? Podepíše Zaorálek také? Bude-li chtít být konzistentní, pak bude muset. Pokud nepodepíše, nebude konzistentní. V tuto chvíli to vypadá, že si vybral politiku dvojího metru (viz též pozn. pod čarou).
A co na Zaorálkův podpis říká Jirka Dienstbier mladší, vicepremiér s agendou „lidská práva“? Zeptali se novináři tohoto odborníka na práva, co soudí o nekonzistenci svého vládního i stranického kolegy ve vyjádřeních k oběma anexím? A co říká k aktuální situaci v oblasti lidských práv v Číně? Pokud vím, tak se nezeptali. Bohužel. Rád bych slyšel jeho názor, stejně jako názor jejich stranického eurokandidáta č. 1 Jana Kellera. Ten však také mlčí (překvapivě, neboť jinak se vyjadřuje negativně třeba i k dovozu čínského česneku).
Jsem též zvědav, zdali v budoucnu našemu ministrovi zahraničí Číňané připomenou jeho současný podpis pod text „Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky“ ve chvíli, kdy bude protestovat proti anexi Tchaj-wanu kontinentální Čínou.
Přístup, který reprezentuje Lubomír Zaorálek, dělá z české diplomacie plastelínu, kterou někdy ministr namodeluje do tvaru meče (leč měkkého), jindy za podobných okolností do tvaru úslužného úsměvu. Tento přístup nebudí důvěru a těžko se vysvětluje i vlastním občanům.
Možná však je právě záměrem ukázat neschopnost. Pak totiž může Zaorálek či Zeman či kdokoliv jiný říci: „Vidíte, sami nic nezmůžeme, musíme ohnout hřbet. Ale s Evropskou unií za zády by to bylo jiné, tam jsou jiní kabrňáci, jen potřebují ještě trochu víc pravomocí, a pak se nás ve světě zastanou.“ Určitě se něco takového objeví v komentářích, pokud to ještě náhodou nebylo vysloveno.
Je však zřejmé, že pevnost a neměnnost svých zahraničně-politických názorů si může dovolit jen země ekonomicky silná a nejlépe nezadlužená u toho, komu by chtěla něco zahraničně-politicky vyčítat. To není případ Evropské unie. Z té se – právě kvůli přílišné centralizaci ekonomické moci v Bruselu a přeregulovanosti – stává nekonkurenceschopný a zadlužený blok, který neroste a zadlužuje se mimo jiné právě u té Číny. To se pak těžko cokoliv vyčítá.
Jako opačný příklad uvedu Švýcarsko. Má 8 milionů obyvatel. Vloni podepsalo dohodu o volném obchodu s Čínou a nedočetl jsem se [1, 2, 3, 4], že by za to Číně muselo podepsat i souhlas s anexí Tibetu a text o politice jedné Číny, i když několikaletá jednání byla jistě tvrdá.
Na závěr ještě jedna související a aktuální zahraničněpolitická poznámka: Současná roztržka Západu s Ruskem nejlépe prospívá právě Číně. O Čínu je mimořádný zájem ze všech stran. Namlouvá si ji Rusko jako alternativní (časem možná hlavní) odbytiště svého nerostného bohatství, o svém pohledu na věc ji přesvědčují USA, které si navíc musí nechat od Číny líbit peskování za dluhy. A napříště zřejmě každý ministr zahraničí země EU, který má letět do Číny, napíše stokrát „Tibet? Co to je?! Lidská práva? Ano, mám!“ a dá to doma před odletem podepsat rodičům.
To, že vysazují Čínu do sedla, by si Západ i Rusko měly uvědomit dříve, než někoho napadne vyhrocovat konflikt na Ukrajině, třeba kvůli svým krátkozrakým velmocenským zájmům. A všechny strany konfliktu by se měly snažit o reálné uklidnění, nikoliv jen o plané proklamace. Bohužel, těch stran konfliktu je šest (noví vládci v Kyjevě, pravicoví nacionalisté, USA, EU, Rusko, proruští separatisté), což nesmírně zvyšuje pravděpodobnost eskalace konfliktu. Stačí, aby jeden jediný aktér nespolupracoval, jakákoliv rýsující se dohoda se zhroutí, konflikt se rozroste a právě Čína bude sčítat politické zisky.
---------------------------------------
Pozn. pod čarou: Je však třeba ministru Zaorálkovi přiznat, že dvojí metr nepoužívá vždy. Například v otázce pomoci národnostně spřízněným obyvatelům jiného státu by pravděpodobně ruskému prezidentovi radil to samé, co provedl on sám volyňským Čechům: vykašlat se na ně.
