Jsou koně chovní a koně tažní. Exprezident Havel byl ve svém úřadě koněm chovným. Naproti tomu prezident Klaus je evidentně koněm tažným. Neustále zapřažen, avšak s noblesou koně chovného. Tento lichotící úvod jsem si možná mohl odpustit. Ale použil jsem ho proto, abych připoměl navazující moudro, které zní "Kdo táhne, toho pohánějí".
Ano. Prezidenta nyní opět pohánějí. Jedni k tomu, aby podepsal, druzí k tomu, aby nepodepsal Lisabonskou smlouvu, která deformuje EU. (Anebo použijme slovo "reformuje", které mnozí dokolečka opakují, ale pak jen ve smyslu, jak ho vyslovil kancéř Palpatino: "Budeme reformovat Republiku na Impérium!".)
Bohužel i já se musím připojit k jednomu z těch táborů, bohužel i já si musím prásknout bičem. Neboť jiná možnost již neexistuje. Valné většině politiků v řadě před prezidentem byl bližší kabát aplausu z Bruselu než košile zájmů ČR. A je jim jedno, že ten kabát se může změnit ve svěrací kazajku.
Nebudu opakovat již mnohokrát sdělená nebezpečí pro demokracii, která s sebou přináší současné směřování EU k stále větší centralizaci. To již bylo řečeno nesčetněkrát. Připomenu jen otázku zahraniční a bezpečnostní politiky, které jsou též podstatné, možná nejpodstatnější. V současném směřování EU směrem k centralizaci vidím v tomto ohledu "jen" dvě nebezpečí:
1) že se povede nebo
2) že se nepovede.
V případě, že se z EU povede udělat federální supervelmoc, pak si začne na světovém písečku dříve či později vymezovat a rozšiřovat svůj prostor. Její zájmy se začnou rozcházet se současnými spojenci, zejména Spojenými státy. Poté zanikne NATO.
Jako příklad z historie může sloužit Bismarckem sjednocené Německo. Chvíli to trvalo, ale jako velmoc si začalo hledat rovnocenné postavení s ostatními a jeho ambice se nezastavily jen u toho.
Na druhou stranu, v případě, že se centralizace EU nepovede, pak se naplno projeví vzájemná řevnivost mezi jednotlivými státy, každý bude za neúspěch obviňovat toho druhého, nastoupí důsledné hraní si na vlastním písečku, což však bude vzhledem k provázanosti ekonomik spojeno s nemálo problémy. Vybují podhoubí pro extremizmy všeho druhu. V nejhorším případě by to mohlo skončit tak, jako v bývalé Jugoslávii po uvolnění komunistické svorky, jen ve větším měřítku.
Nehovořím o roku či dvou, ale spíše o desetiletí. Pokud si někdo myslí, že toto jsou nemožné scénáře, pak ať zapátrá v paměti: Zdali by si pomyslel před deseti lety, že EU bude zakazovat žárovky s wolframovým vláknem a nahrazovat je zářivkami se rtutí? Že se bude palivo pro auta pěstovat na polích místo potravin? A že rozkvět planety bude podlamovat finanční a hospodářská krize?
Už i jen z těch bezpečnostních důvodů by neměl prezident ratifikovat Lisabonskou smlouvu, která deformuje EU směrem k větší centralizaci. Směřování EU je lépe změnit. Pokud prezidentovi ústava dává možnost řídit se svým rozumem a ne tím, co je pro něj snazší, pak ať tak učiní. Ať nevybírá ze dvou zel to menší (řečeno Topolánkovými slovy), ale to, se kterým je třeba se střetnout. Ať si za vzor vezme raději Churchilla než Chamberlaina.
