Tabu v otázce imigrace přes Středozemní moře

Minulý čtvrtek se sešli na mimořádné schůzce šéfové států Evropské unie, aby diskutovali řešení imigrační vlny přicházející do Evropy přes Středozemní moře. Státníci vyjadřovali lítost nad četnými oběťmi pašeráků lidí i obavy z přílivu imigrantů do států Evropy. Snažili se též nalézt řešení.

Mému pohledu na vhodné postupy při řešení je blízký přístup klasického liberála, ale nemám ambici sepsat zde úplný návod „jak na to“. Chtěl bych však předložit pár nepříliš zdůrazňovaných faktů a uvést na pravou míru několik manipulativních tvrzení, která se v souvislosti s imigrací z a přes Libyi objevila.

I.
Nemá pravdu Donald Tusk, předseda Evropské rady, když tvrdí, že Evropa nynější situaci nezpůsobila. Účastí některých států Evropské unie (především Francie a Británie) se na rozvratu Libye - a tudíž i na zhoršení situace - rozhodně podílela. Představitelé ostatních států Evropy buď strkali hlavu do písku, nebo se dokonce v rámci NATO k rozvalu Libye přidali.

II.
Ti jestřábi, kteří v roce 2011 nejvíce volali po skalpu libyjského vůdce Kaddáfího, nyní po zhroucení Libye volají po přísných opatřeních k zamezení imigrace, např. cenzuře internetu či potápění libyjských lodí před jejich použitím pašeráky. Dost těžko to bude prováděno zcela spravedlivě, bez přehmatů na rybářích, v souladu s mezinárodním právem i v souladu s lidskými právy. Někteří superjestřábi jdou ještě dále a potápěli by i lodě plné lidí.
Připomeňme, že bývalý italský premiér Berlusconi měl s Kaddáfím uzavřenu od roku 2008 smlouvu znějící na 5 miliard euro o navracení uprchlíků přes Středozemní moře zpět do Libye. Ta celkem efektivně odrazovala uprchlíky od cest, lodní imigrace nebyla tenkrát rozhodně tak masivní jako po pádu Kaddáfího režimu. Teď však není s kým v Libyi jakoukoliv smlouvu uzavřít, neboť se jedná o rozložený stát a vynutitelnost práva je tam mizivá.
Itálie (která čtvrteční summit iniciovala) by zřejmě měla požadovat bilaterární pomoc od států, které rozvrat Libye způsobily, a nesnažit se problém přenést na všechny státy Unie (tedy snažit se může, ale my bychom na to měli přistupovat jen úměrně naší zodpovědnosti).
Navíc je třeba zdůraznit, že represivní opatření jsou až druhá v pořadí, a to až za opatřeními dlouhodobě preventivními.

III.
EU náhle zjistila, že, cituji, „situace ve Středomoří je katastrofická“. A to i přesto, že již delší čas provozuje program tzv. Evropské politiky sousedství, který ročně spolkne cca 2 miliardy euro.
Navzdory němu je situace mnohem horší, než před pěti lety.
Nedělá snad Unie něco špatně? Jsou její programy rozvojové pomoci účinné? Je vhodné svěřovat Unii v tomto směru další a další pravomoci?

IV.
Primárním klíčem k dlouhodobému řešení masové imigrace je prevence. Nemám však na mysli prevenci represivního charakteru (potápění lodí či uplácení představitelů států původu a transitu, aby potencionální imigranty zadržovali – to jsou až druhotné metody). Lidé z Afriky a Blízkého východu opouští masově své rodné země, zanechávají tam veškerý majetek, mnohdy příbuzné, a platí obrovské sumy za naději dostat se i za cenu možnosti utonutí do Evropy. Existují jen dva důvody, proč je někdo něco takového ochoten podstoupit:
1. protože je v rodné zemi ohrožen na životě,
2. protože se v rodné zemi nemůže uživit.
Jak mohou být státy EU nápomocny, aby emigrace z rodné země nebylo pro masy lidí hořkou nutností? Pro minimalizaci důvodu masové imigrace č. 1 je zásadní nerozvracet okolní státy, pokud nás nenapadají. Pokud je chceme demokratické a lidskoprávně na výši, pak do nich demokracii exportujme vlastním dobrým příkladem, nikoliv vojensky. Případně velmi oponujme těm, kteří by je rozvalit chtěli, a to i kdyby byli ze stejné vojenské aliance.
Pokud už nějaký stát rozvrácen je (Libye, Sýrie, Jemen), pak by se diplomatické úsilí mělo všemi silami zaměřit na urovnání konfliktu a uklidnění situace, které by následně umožnilo návrat uprchlíků do svých domovů. Bohužel nevidím, že by tzv. ministryně zahraničí Unie iniciovala nebo sama vedla intenzivní jednání o vyřešení rozvratu ve státech jako Sýrie či Libye (odkud nebo přes které imigranti prchají).

V.
Pro minimalizaci výše zmíněného imigračního důvodu č. 2 nemohou státy EU dělat zázraky, přesto však něco dělat mohou. I když mám pochybnosti o přímé finanční rozvojoví pomoci (a v jakých rukách může skončit), je možné uvažovat o podpoře základního vzdělání (číst, psát, počítat – nic víc) v zemích původu imigrantů.
Především však je nutné volně obchodovat, čímž lze napomoci tomu, aby si potencionální imigranti dokázali vydělat ve svých zemích, raději než aby je opouštěli. Volnému obchodu se zeměmi subsaharské Afriky by státy EU měly věnovat minimálně stejné úsilí jako smlouvě o volném obchodu s USA (TTIP). Radši však větší, problém nás dost pálí. A státy EU by si neměly klást předběžné podmínky, například na odbourávání genderových stereotypů druhou stranou.
Bohužel zrovna volný obchod v seznamu přijatých opatření ze čtvrtečního summitu chybí. Doufejme, že toto téma státy EU nastolí alespoň na avizovaném summitu s Africkou unií a klíčovými dotčenými zeměmi v nadcházejících měsících na Maltě. Ale nejsem moc optimista.

VI.
Mezi ochranné prvky proti masové imigraci by mělo patřit i
- přestat prosazovat přesvědčení, že jakákoliv kultura v jakémkoliv množství je slučitelná s jakoukoliv jinou kulturou v jakémkoliv množství;
- nelákat imigranty na přebujelý sociální systém.
Místo toho však např. některé švédské politické síly ruší volby a uzavírají mezi sebou opoziční smlouvu jen proto, aby volby nevyhrála strana, která jediná je zřejmě ochotna s rozbujelým sociálním systémem lákajícím imigranty něco udělat.

VII.
Všichni představitelé států a Unie bezpochyby mají zájem na řešení problému – nejsem si však jist, že všichni i na jeho efektivním vyřešení. Někteří mají zájem zejména na tom, aby se pod hlavičkou „řešení lidských tragédií“ posílily pravomoci orgánů EU, aby ty orgány ukázaly, že bez nich a jejich společných akcí „to nejde“. Aby měly větší rozpočet, aby měly větší moc a aby byla nastolena společná imigrační politika, posílena společná ochrana hranic a koneckonců aby byla vytvořena i společná evropská armáda. Ale v zásadě nemají primárně zájem na nejefektivnějším postupu, který by dokázal odvrátit masy potencionálních imigrantů od cesty z jejich rodných zemích do Evropy.
Přijatá opatření ve své většině míří tímto směrem, tedy neléčí podstatu, ale potýkají se až s následnými symptomy, za současného zvyšování moci Unie.
Některá z na summitu přijatých opatření zde uvádím s komentářem:

• navýšení rozpočtu FRONTEX; (pozn. PS: odhaduji, že od této chvíle bude stoupat rozpočet této agentury geometrickou řadou)
• vytvořit nový návratový program koordinovaný agenturou FRONTEX;
• vyslat do klíčových zemí evropské styčné úředníky pro otázky migrace; (pozn. PS: další úředníci a jejich cesty, na které bude potřeba zvýšit rozpočet Unie)
• zajistit existenci společných evropských standardů ... všechny zúčastněné členské státy ... provedou do svého práva společný evropský azylový systém a budou jej účinně uplatňovat; (pozn. PS: to je zásadní krok ke společné imigrační politice).
• posílit pomoc při mimořádných událostech poskytovanou členským státům s největším přílivem migrantů a zvážit možnosti organizování nouzové relokace mezi všemi členskými státy na dobrovolném základě; (pozn. PS: prozatím jen „zvážit možnosti“ a „na dobrovolném základě“ – ale to se jistě časem změní)
• rozmístit v nejvíce zatížených členských státech týmy úřadu EASO za účelem společného zpracovávání žádostí o azyl; (pozn. PS: přebírání práce národních států vypadající zpočátku jako pomoc, později to přejde na placenou povinnost)
• vytvořit první dobrovolný pilotní projekt přesidlování napříč EU, v jehož rámci bude nabídnuta příležitost osobám, které splňují podmínky pro poskytnutí ochrany; (pozn. PS:. opět prozatím jen „dobrovolný pilotní projekt“).

---
Státy EU by se měly přestat spoléhat na to, že Komise či ministryně zahraničí Unie vypracuje a promptně prosadí fungující humánní plán na snížení imigrace a ten poté bude s úspěchem realizovat. Naopak se obávám, že EU udělá nějakou další celokontinentální botu, bude to chyba špatně rozpoznatelná (mají ji všichni) a těžko opravitelná (setrvačnost Unie je obrovská).
Jednotlivé státy a jejich politici, odpovědní občanům, by to zvládli lépe (i když také dělají chyby, ale ne celokontinentální a ostatní se z nich mohou poučit), než nikomu neodpovědní unijní úředníci mající sice zájem na řešení problému, nikoliv však na jeho vyřešení.