Modré – nebo světlé zítřky? Díl třetí: Argumenty a protiargumenty.

Život v Unii samozřejmě není zcela černý. Vynikající jsou na ní původní myšlenky Evropského společenství: volný obchod, volný pohyb osob (s jistými pojistkami), služeb, kapitálu.

Mnohé z toho však není zásluha Unie, jak se nám ona sama ústy svých úředníků snaží často sugerovat. Schengen vznikl jako smlouva mimo Unii, Evropský hospodářský prostor též. Unie je tu od roku 1993, a to dobré (volný obchod, pohyb osob, služeb, kapitálu) tu bylo už před ní, v Evropském hospodářském společenství (EHS). Unie k tomu přidala horu regulací a vnucování svých politik. Adorace Unie tedy není na místě.

Ať mi nikdo neříká, že dobré jsou eurodotace ze strukturálních fondů. Eurodotace většinou ničí férovou soutěž a dělají z některých občanů suverénního státu podřízené závisláky náchylné ke korupci. Avšak občas jsou zmiňovány i zcela relevantní argumenty proti vystoupení z EU. Ty jsou následující:
1) Co si po vystoupení bez EU počneme? Ona nám ten nevděk osolí.
2) Bez EU se dostaneme do vlivu Ruska.
3) EU je stabilizační faktor, díky ní nebyly v Evropě války.

To jsou seriózní argumenty, o kterých je třeba diskutovat.

---
1) Co si po vystoupení bez EU počneme? Ona nám ten nevděk osolí.

Je v zájmu občanů obou stran volně obchodovat a pokud bezpečnostní situace dovolí, tak i volně cestovat. Není důvod, z hlediska občanů států EU, aby někdo někoho trestal znovuzaváděním cel, regulací obchodu, volného pohybu kapitálu, zboží, služeb.

Jde o to, abychom neimplementovali směrnice, které bychom považovali za špatné, a neřídili se nařízeními, které by pro nás byla nevýhodná. Pokud si Němci, Francouzi, Španělé myslí, že jsou ty směrnice skvělé, tak ať si je implementují (a ať si klidně ťukají na čelo, že my, hlupáci v české kotlině, ty skvělé směrnice nechceme). Ale ať k implementaci nenutí jiné. Čas jistě ukáže, kdo měl pravdu.

Kdo by mohl mít zájem na házení klacků pod nohy takovému vzájemnému uspořádání? Jedině uražená pýcha či supervelmocenské ambice elit Unie. Uraženou pýchu nebudu komentovat. Ohledně supervelmocenských ambicí: Ano, špičky EU z ní evidentně chtějí mít supervelmoc, a z tohoto důvodu nebudou chtít dovolit drolení uprostřed svého území. Budou hrubě naznačovat, že „Co Unie schvátí, nikdy nenavrátí“. Nicméně házení klacků pod nohy po případném rozhodnutí o vystoupení by bylo velmi vypovídající o tom, jaká ta supervelmoc ve skutečnosti je: záštiplná. Byla by jen otázka času, kdy by se to projevilo nejen navenek, ale i dovnitř takové federativní supervelmoci. Proto by bylo lepší být i v takovém případě vně.

---
2) Bez EU se dostaneme do vlivu Ruska.

Co se týká údajného spadnutí do vlivu Ruska bez EU, tak vězme, že opuštění EU neznamená opuštění NATO. Po vojenské stránce budeme tedy stále chráněni. Nevšiml jsem si, že by Norsko, které na rozdíl od nás s Ruskem hraničí a není v EU, spadalo do sféry vlivu Ruska. Naopak mám někdy pocit (viz plynovod Nord Stream II budovaný pro Gazprom a bývalý německý kancléř Schroeder v čele konsorcia na jeho výstavbu), že je to hegemon EU, tedy Německo, kdo spadá do sféry vlivu Ruska.

Opuštění EU neznamená vstup do Společenství nezávislých států, kde je Rusko základním členem. Pokud opustíme EU, můžeme naopak požádat o členství v Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Ovšem většina občanů České republiky ani neví, co to EFTA je, takže takováto informace nezanechá dojem.

Mnohem zajímavější může být tudíž možnost, kterou naznačili Britové. Ti zvažují vstup do NAFTA (sdružení volného obchodu mezi USA, Mexikem a Kanadou).

A nakonec jedna zcela překvapivá možnost: V případě vystoupení z EU může Česká republika podat žádost o vstup do British Commonwealth (může, nikoliv musí). Přinejmenším by úvaha o této možnosti byla dobrá indikace toho, že chceme mít dobré vztahy s Británií i se světem, neb toto společenství se opravdu rozprostírá všude po Zeměkouli. Vím, že podle současných pravidel mohou být do Commonwealth přijaty pouze státy, které mají ústavní vztah k Británii nebo jinému současnému členu. Ale i pravidla mají výjimky. I proti pravidlům byla přijata Rwanda. Navíc pravidla se měnila v minulosti a mohou se změnit i v budoucnu, třeba i z politických důvodů.

---
3) EU je stabilizační faktor, díky ní nebyly v Evropě války.

Tak jednoduché to samozřejmě není (viz též pozn pod čarou A).

Války nebyly v Evropě až do roku 1989 proto, že v Evropě bylo vzájemné vyvažování USA a SSSR, které žádnou lokální válku nedopustily, neb by mohla skončit třetí světovou. Byla válka studená. To také vedlo k tomu, že ani USA, ani země západní Evropy nešly do války proti SSSR když dal Brežněv pokyn okupovat Československo. Myslím, že tím se ani EU, ani její předchůdce EHS nemůže v České republice chlubit.

Mezi samotnými státy EHS konflikty nebyly i proto, že si lidé moc dobře pamatovali hrůzy 2. světové války, a dále proto, že je do houfu hnalo sovětské nebezpečí, tedy hrozba zvnějšku.

Ve chvíli, kdy už jedna strana (SSSR) nedokázala bránit svůj díl na dynamické rovnováze (protože se SSSR rozpadl), války v Evropě nastaly. Nastala válka v Jugoslávii v 90. letech. A EU nedokázala zabránit ani bombardování Srbska kvůli Kosovu v roce 1999, naopak se ho její státy velmi aktivně účastnily. Od roku 2014 doposud máme konflikt na Donbase.

To údajné bránění válkám však navíc bylo až do roku 1993 (tj. po 36 let) za ekonomického společenství EHS, nikoliv za politicky mnohem integrovanějšího společenství zvaného EU po Maastrichtské smlouvě (které je nyní 24 let) a ještě integrovanější EU po Lisabonské smlouvě (té bude 8 let).

Je možné říci, že státy EU mezi sebou nikdy neválčily. Ale to je možné říci třeba i o Švýcarsku, Lichnštejnsku, Norsku a Islandu. Švýcarsko se kupříkladu žádné války neúčastnilo už od roku 1815. Navíc o těchto čtyřech státech platí, že konflikty ani mimo své území nevyvolávaly. To nelze říci o státech EU, kde například Velká Británie a Francie podporovaly i vojensky rebely v Libyi proti Kadáfímu, a zbraněmi i protiasadovskou (nikoliv sekulární) opozici v Sýrii.

Nynější snahy Evropské unie o vytváření vlastních ozbrojených sil (tzv. Evropské obranné unie – EDU) nevěstí pro mír v Evropě a okolí nic dobrého.

Dříve bránili vzniku Evropské obranné unie Britové. Co však dnes nejvíce brání jejímu vytvoření? Existence NATO. NATO je totiž nesmírně silný argument proti vytváření EDU. Každý se hned zeptá „Proč vytvářet EDU, když máme NATO?“. Na to nemají unijní představitelé silnou odpověď. Nevysloveným cílem lídrů EU však zřejmě je, aby EDU převzalo roli NATO v evropském prostoru. Jsem proto přesvědčen, že pokud se existence NATO stane překážkou vytvoření Evropské obranné unie, nebudou unijní lídři příliš váhat s jeho obětováním.

Když vznikne EDU a zanikne NATO, bude to mít dva důsledky:

• Evropská unie bude mít ozbrojené síly schopné potlačit rebelii v členských státech, nebo dokonce členských států
• Je možná vojenská rozluku s USA (a Británií). Pak bude EU pro jistotu hledat větší bezpečnostní zajištění na východě. To by mohlo znamenat, že postupně obrátí v politice vůči Rusku o 180 stupňů.

Nemyslím si tudíž, že stále těsnější Unii je možno považovat i nadále za stabilizační faktor.

---
Je jasné, že uvedené názory nebude sdílet spousta lidí. Ale jak velká „spousta“? A naopak - jak velká spousta bude mít podobné obavy?

Nevíme. K tomu, abychom to v tak zásadní otázce, jakou je setrvání nebo opuštění Evropské unie zjistili, je potřeba uspořádat férové referendum.

---------------------
Pozn pod čarou A:
Obecně je možno říci, že válka vzniká když někdo chce někoho ovládnout nebo mu vnutit svou vůli, a ten druhý si to nechce nechat líbit.
Válka nevznikne, pokud někdo chce někoho ovládnout nebo mu něco vnutit, a ten druhý si to nechá líbit. Nejsem vůbec přesvědčen, že strpění nadvlády či diktátu je lepší nežli válka, a určitě o tom není přesvědčena spousta lidí ve spoustě evropských zemí.