Svrchovanost v praxi

Kanada zavedla víza pro ČR, turisté budou muset pro víza do Vídně. Česká republika je svrchovaný stát, jak se praví hned v první větě Ústavy České republiky (preambuli nepočítaje). Nicméně hned druhá věta Ústavy České republiky říká, že "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.".

V mnoha případech jsou tato dvě ustanovení v neřešitelném rozporu. Je tomu tak i v případě "kandských víz". Buď jsme svrchovaným státem a máme právo ve věci recipročních opatření konat svrchovaně, nebo se musíme řídit politikou EU v této věci a kvůli svým mezinárodním závazkům žádat Unii, aby konala.

Tato vláda dělá to druhé, i když se zoufale snaží, aby to vypadalo, že jsme ještě svrchovaným státem. Tomu odpovídá i zavedení víz pro občany Kanady s diplomatickým pasem. To je ta premiérem slibovaná "adekvátní reakce, která je hodná úrovně vlády svébytné, dostatečně sebevědomé a demokratické země". Všimněte si však, že v jeho slovech chybí slovo "svrchovanost", které je nahrazeno méně zavazujícími slovy "svébytné" a "sebevědomé".
Již vidím jak sebevědomý strážmistr svébytné země vítá na letišti velvyslance Kanady
právě přilétnuvšího z Ottawy:
Strážmistr: "Pane velvyslanče, předložte mi vaše vízum, prosím."
Velvyslanec: "Pane stážmistře, já žádné vízum nepotřebuji."
Strážmistr: "Pane velvyslanče, potřebujete. Jako osoba z Kanady vlastnící
diplomatický pas musíte mít vízum."
Velvyslanec: "Pane stážmistře, cestuji soukromě, tedy diplomatický pas nemám, pouze
soukromý. Pohleďte."
Strážmistr: "Ale Excelence, jako diplomat máte i diplomatický pas."
Velvyslanec: "Pane stážmistře, nemám. Třeba jsem ho ztratil. Upozorňuji, že pokud se
mne pokusíte prohlédnout, způsobíte mezinárodní skandál. A již mne nezdržujte, venku
na mne čeká to auto s modrožlutou značkou CéDé.".

Ale nejspíš dojde k tomu, že občané Kanady s diplomatickým pasem budou dostávat víza
přímo na letišti po příletu nebo bude procedura tak triviální, že nebude možno hovořit o vízech v pravém slova smyslu.
Takže výsledkem horečných aktivit nedostatečně sebevědomé vlády nesvébytné země bude pouze suplika pro Brusel (tzv. "ostrá prosba"), ve kterém se bude říkat, že by měly všechny země EU Kanadě zavést víza. Pak jsou možné dva scénáře:

1) EU s okamžitou platností zaváže své členské státy k zavedení víz pro občany Kanady do EU v rámci klauzule o solidaritě členských zemí EU. Tato opatření začnou jednotlivá ministerstva zahraničí členských zemí zavádět hned během následujícího týdne. ...
Tak to byla ta optimistická varianta, která by platila jedině v případě, že celá akce je jen naaranžovanou Potěmkinovou vesnicí mající za úkol předvést akceschopnost EU a solidaritu v ní. Bude to však s vysokou pravděpodobností jinak:

2) Vláda ČR požádá EU o reciproční opatření a Brusel potvrdí, že přijal toto podání a bude se jím zabývat dle stanovených procedur a jednacích řádů EU. Brusel nanejvýš ještě neurčitě dodá, že tato situace je závažná a žádné státy by se neměly uchylovat k jakýmkoliv jednostranným opatřením bez předchozích vážných jednání. V polovině švédského předsednictví pak o této otázce bude jednat Rada ministrů zahraničí EU a rozhodne, že tématem se musí dále zabývat Evropská komise. Nově jmenovaný/á komisař/komisařka pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství prohlásí, že se záležitostí zcela jistě bude zabývat, jen co se podrobně s případem seznámí. Po zhruba půl roce přijme Komise doporučení, aby v rámci klauzule o solidaritě členských zemí EU členské země pohrozily  Kanadě zavedením víz v případě, že tato v adekvátním termínu víza pro ČR nezruší. Některé země vlažně pohrozí, některé ani to. Víza nezavede nikdo.

Vláda ČR bude rozmrzelá z vleklé kauzy, kdy nemůže dělat vpodstatě nic, jen se dohadovat s Bruselem o tom, co znamenají slova "v adekvátním termínu" a zdali je právně závazná klauzule solidarity. Na to jí staronový předseda Evropské komise sdělí, že toto zdržení je vlastně způsobeno neakceschopností EU danou současným právním rámcem. Ve chvíli - sdělí předseda - kdy nabude platnosti Lisabonská smlouva, bude všechno jako mávnutím kouzelného proutku jiné a díky společné bezpečnostní a zahraniční politice budou řešení zahraničněpolitických otázek přijímána vpodstatě okamžitě. Pokud to bude ještě aktuální, neopomene předseda zdůraznit, že by prezident ČR měl i z tohot důvodu urychleně ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Tedy: předejte nám i zbytek svrchovanosti a teprve pak se za vás budeme moci bít silně jak lvi a rychle jak levharti.

Nevěřme tomu, že v případě platnosti Lisabonské smlouvy by se náš problém s vízy vyřešil. Jedině pokud by Kanada zavedla víza Německu či Francii či dalšímu velkému státu EU, konalo by se rychle a povinně. A to jak s Lisabonskou smlouvou, tak i bez ní. Pro malý členský stát budou práva a povinnosti vždy nesymetrická v opačném gardu. Určitě budeme muset plnit povinnosti vyplývající např. z imigrační politiky EU, ale již nebudeme v plné míře požívat práv, v tomto případě solidarity ostatních členských zemí EU. Paragrafy jsou gumové, a u mezinárodních smluv se jedná o obzvlášť pružný kaučuk, jak jsme se mohli nedávno přesvědčit u tzv. záruk pro Irsko.

Podobně to bylo s halasně propagovaným paktem stability v měnové oblasti, který byl víceméně dodržován tak dlouho, jak dlouho ho dodržovala Francie a Německo. Poté byl výrazně změkčen a odhaduji, že v současnosti jsou z něj jen třísky. Trestáno může být Bulharsko, nikoliv však Francie. EU prostě není ve svých rozhodnutích konzistentní, nýbrž koná podle zájmů velkých zemí. A tyto rozhodující evropské země (poté, co před dvaceti lety ztratily odpuzující příklad komunistických ekonomik na východ od svých hranic), podléhají čím dál tím více regulačním nápadům, například pod taktovkou ekolobbye, a tyto regulace pak protlačují do legislativy Unie. EU pak nekonzistentně zakáže teploměry se rtutí, ale již nezakáže úsporné zářivky, které ji také obsahují, naopak tyto vyzdvihne na piedestal. Prostě proto, že to některá velká země buď navrhla nebo alespoň podpořila. Chceme jít touto cestou? Budeme muset, pokud se zbavíme i posledních zbytků suverenity.

Kanada je svrchovaná země. Sama si rozhoduje o své politice sociálních dávek, sama si rozhoduje o své vízové politice, sama si rozhoduje zdali zakáže teploměry. O ČR se to již dávno říci nedá, ač ústava deklaruje něco jiného. Páni poslanci, nestálo by za úvahu uvést Ústavu do souladu s reálným stavem a tu její první větu pozměnit? Nebude pak již nikomu nic nalhávat o svrchovanosti.