Zdálo by se, že Martin Schulz, šéf Evropského parlamentu a zároveň kandidát frakce Socialistů a demokratů na příštího předsedu Evropské komise (tedy na nástupce Barrosa), je pro přenesení části unijního rozhodování na národní úroveň jednotlivých členských států. Řekl to během své třídenní návštěvy České republiky.
Jenže se ihned naskýtá otázka, kterou mu zřejmě při jeho návštěvě žádný z novinářů nepoložil:
Tak proč o to zpětné přenesení pravomocí neusiloval? Proč pro něj nic v posledních letech neudělal? Ani jako šéf druhé největší frakce v europarlamentu, ani jako šéf Evropského parlamentu samotného.
Navíc Martin Schulz hned jedním dechem dodává, že Unii čeká řada úkolů - mimo jiné boj proti klimatickým změnám, zlepšení ekonomické spolupráce, boj proti daňovým únikům, potírání organizovaného zločinu a vyrovnání se s migrací. To absolutně nevěstí, že by se Unie chystala předávat pravomoci zpět na národní úroveň. Možná leda tak v důležité oblasti regulace horoskopů a astrologů.
Každopádně existuje značné podezření, že slova Martin Schulze jsou jen a pouze předvolební slibotechna.
Nedosti na tom. Dále při své návštěvě v České republice Martin Schulz přiznal, že – cituji: "Evropa (pozn. PS: zřejmě má na mysli Unii) asi není perfektní, musíme ji zlepšit. Určitě není dostatečně spravedlivá, musíme ji učinit spravedlivější. Není dostatečně demokratická, musíme ji učinit demokratičtější." Opět tedy předvolební sypání si popele na hlavu s dovětkem, že v příštím volebním období to bude určitě dělat lépe.
Nevěřme mu to.
I kdyby Martin Schulz nakrásně chtěl, tak demokracie v Europarlamentu nebude fungovat. V Evropském parlamentu je 766 europoslanců. Řadový europoslanec může vystoupit jednou denně na jednu minutu (nazývá se to „vysvětlení hlasování“). Organizačně to ani jinak nelze provést. V Evropském parlamentu je přijímáno přibližně 100 legislativních norem ročně, tj. zhruba každé dva pracovní dny jedna. Europoslanec nemůže mít ani přehled o takovém množství zákonů, natož aby se jimi osobně zabýval.
Ale tím pádem se mění zastupitelská demokracie (která sama o sobě je odmocněním přímé demokracie, nicméně dostatečně funkčním a ověřeným) na zastupitelskou zastupitelskou demokracii (která už je třetí odmocninou přímé demokracie). Nevyhraje síla argumentů ale neviditelní lobbyisté v pozadí. Navíc rozhodnutí o konkrétním směřování zákonů jsou činěna v takzvaných trialozích mezi úředníky Evropské komise, úředníky Evropské rady a členy europarlamentu (Secret EU lawmaking: the triumph of the trialogue). O těchto neformálních zasedáních za zavřenými dveřmi (ze kterých není činěn zápis) vědí jen ti zasvěcení, rozhodně ne veřejnost a dokonce se o nich nedozvídají ani europoslanci, pokud nejsou explicitně pozváni. Většinou jsou to (nevolení) úředníci Komise, kteří mají v trialogu šanci prosadit svoje názory. Demokracie a transparentnost jsou obětovány na oltář mohutnosti a rychlosti legislativního procesu, což je špatně.
I kdyby však legislativní proces na úrovni Unie probíhal demokraticky a transparentně, bude i tak často v rozporu se suverénními zájmy jednotlivých států, a to hlavně menších. Na zájmy a názory menších členů Unie není a nebude brán zřetel. Parlamenty členských států Unie jsou stále roztrpčenější, neboť je pro ně čím dál obtížnější ovlivňovat legislativní proces. V této souvislosti stojí za to si přečíst o debatě, která proběhla loni v srpnu v Senátu Parlamentu České republiky na téma, zdali vůbec má smysl, aby plénum Senátu projednávalo a připomínkovalo evropské normy, které Senát k připomínkování dostává. Mnozí senátoři jsou frustrováni z toho, že připomínkami se v evropských institucích zřejmě nikdo vážně nezabývá.
A poslední argument, proč Martinu Schulzovi nevěřit slova o učinění Unie demokratičtější: Předseda Evropského parlamentu jako člen sociálně-demokratické strany moc dobře ví, že demokracie naprosto nezbytně potřebuje opozici. Ale ačkoliv to jistě ví, neřídí se tím. Jak jinak si lze vyložit dohodu levice a nominální pravice v Europarlamentu po minulých eurovolbách? Schulzova levice na straně jedné a nominální pravice na straně druhé se dohodly, že právě Martin Schulz vystřídá v polovině mandátu (v lednu 2012, tedy po dvou a půl letech) v křesle šéfa parlamentu předsedu nominálně pravicového poslaneckého klubu Jerzyho Buzka. Naše tisíckrát zatracovaná oposmlouva z konce devadesátých let je proti takovému postupu pohádkou pro děti. Chce vůbec sociální demokrat Martin Schulz, aby demokracie fungovala?
Po přečtení předchozích odstavců by mohl začít soudný člověk váhat, zdali má vůbec cenu usilovat o zastoupení v europarlamentu.
Přes všechno výše napsané musím jednoznačně prohlásit, že má. Jedním z mála důvodů (zato nesmírně závažným) je, že europoslanec za Českou republiku bude moci vyjednávat na půdě Evropského parlamentu se zvolenými EU-skeptickými europoslanci - představiteli euroskeptických stran z mnoha dalších členských států. Vyjednávat zejména o tom, jak by se jejich mateřské strany ve svých zemích zachovaly v případě, že by Česká republika vystoupila z EU. Tyto strany mohou být v nedaleké budoucnosti ve svých zemích stranami vládními. Pozitivní vyjednávání by zlepšilo podmínky další spolupráce ve chvíli, kdy Česká republika z Unie vystoupí. A určitě by snížilo tlak na eventuální pokus o šikanu ze strany EU.
Jedinou relevantní stranou v České republice, která si toto uvědomuje a v eurovolbách kandiduje, jsou Svobodní.
