Představte si, že byste musel/musela ze zákona platit jedné konkrétní pekárně (s názvem například České Těsto – zkratka ČT) poplatek z chleba, bez ohledu na to, zdali její bochníky konzumujete nebo ne. Stačí, když konzumujete jakýkoliv chleba a už poplatek platit musíte. Na druhou stranu zákon by ČT ukládal, že nesmí dávat na obal makových závinů, které také dodává v rámci poplatkového paušálu, žádné reklamní obrázky.
Naprostá většina lidí by zajisté v takovém případě začala odebírat chleba právě od pekárny ČT – přece nebude platit za chleba ještě navíc jiné pekárně, když už ho má předplacený u ČT, že? Chleba by tedy byl časem zadarmo i od jiných pekáren – ty by ho dotovaly třeba z prodeje svých koblih, makových závinů a čokorolek, aby neztratily zákazníky. Co na tom, že kvalita chleba za paušál by byla mizerná - naopak by lidé ČT ještě pochválili za to, že neotravuje jejich estetické cítění reklamou na obalech makových závinů.
A pojďme dále:
Lidé by zřejmě začali kupovat od jiných pekáren i méně rohlíků, neboť chleba je přeci za paušál a je tedy možno ušetřit i tím, že přejdu z rohlíků na chleba. Normální pekárna rohlíků, snažící se o zisk, by nemohla v takovém prostředí přežít. Pečivo z pekáren, specializovaných na rohlíky, by za chvíli bylo prodejné jen za ceny pod výrobními náklady. Pekárny, kromě ČT, by tedy byly v segmentech trhu chleba a rohlíků ztrátové. Musely by vnitřně dotovat produkci chleba či rohlíků z ostatních činností, třeba z výroby koblih, makových závinů a čokorolek. Trh chleba a rohlíků by byl deformován.
A kdo by si dovolil dlouhodobě dotovat produkci rohlíků? Nikdo. Ledaže ....
Ledaže by se nějaký nový bohatý majitel (třeba pekárny Mouka, Flour & Reibkuchen, zkratka MFR, specializující se na rohlíky) rozhodl dotovat provoz výrobní linky na bílé pečivo ze své kapsy a to s důležitějším a výnosnějším cílem, než je „jenom“ zisk ze segmentu rohlíků. Proč by to však dělal? Třeba proto, aby mohl do rohlíků přimíchávat omamný prášek do pečiva, po jehož požití by se člověku vždy vloudilo do mysli heslo „Pančování je prospěšné“. A ejhle, majitel pekárny by byl zároveň největším výrobcem drahých a neprodejných kapalin v republice.
A nikdo by mu v segmentu rohlíků nekonkuroval, leda by jiný bohatý majitel jiné pekárny (třeba Houska Nuova, zkratka HN) použil obdobnou vnitřní dotační konstrukci na podporu svých záměrů. Rozhodně by však nebylo mnoho bohatých majitelů pekáren, kteří by si ztrátovost mohli dovolit. Konkurence by byla malá a tím pádem by i kvalita rohlíků klesala.
K této nekonkurenční situaci by výrazně přispívala výše zmíněná deformace trhu pomocí paušálu za chleba. Pokud té by nebylo, našlo by se více zákazníků více ochotných platit za kvalitní rohlíky reálnou cenu, která pokryje náklady pečení i s rozumným ziskem. Tím pádem by bylo i více zájemců o podnikání v segmentu rohlíků.
---
To, co jsem napsal výše, je samozřejmě fikce. Nikdo nepřijal zákon o paušálním poplatku za chleba pro České Těsto. Nikomu z obyvatel takový nesmysl nepřišel ani nepřijde na mysl.
Ale když se zamyslíme nad trhem zpravodajských informací, zjistíme, že je to právě naopak. U zpravodajství je pro většinu z nás zcela „normální“, že platíme paušální, zákonem nařízený poplatek tzv. veřejnoprávním médiím, ze kterého ona média financují i zpravodajství a publicistiku, jejichž kvalita je, řekněme, diskutabilní.
A stejně jako v případě chleba ČT a rohlíků MFR, i zde je trh deformován. Požadovat férovou cenu za zpravodajství nelze. Občan by ji nezaplatil – je uvyklý na povinný paušál za obrazové a zvukové zpravodajství, po jehož zaplacení je dle něj cokoliv kdekoliv s názvem „zprávy“ zadarmo nebo alespoň laciné.
Zpravodajství se moc nevyplácí. Přesto jiná než veřejnoprávní média (tedy i noviny) existují, i když jsou ztrátová. Za to, že takové noviny zatím ještě přežily, „děkujme“ mediálním skupinám. Pár velkých magnátů, možná oligarchů, si je může dovolit provozovat se ztrátou. Ale rozhodně ne z dobrosrdečnosti. Proč tedy? Stejně jako v případě fiktivních rohlíků z MFR, i zde bude podnikat ve zpravodajství jen ten magnát, který bude mít zájem nikoliv na zisku z kvalitně odvedené novinářské práce (ten bude až na druhém místě), ale na nějakém vyšším, výnosnějším cíli. Ekonomickém nebo politickém. Ke konečnému profitu neslouží výdělek z prodeje novin a reklamy v nich, ale teprve následné chování zpravodajstvím ovlivněného obyvatelstva. Přes média lze velmi dobře manipulovat veřejným míněním - a tudíž třeba i zákonodárci - ve prospěch politického či ekonomického impéria.
Ať si platí v novinařině etický kodex jaký chce, ať existují jakékoliv deklarace „neovlivňování redakcí“ majitelem: je zřejmé, že noviny budou v naprosté většině případů psát to, s čím souhlasí majitel, neboť jinak by zaměstnanci dříve či později skončili. Buď tedy bude autocenzura nebo budou následovat náznaky „s kým mají tu čest“. Tomu se nelze vyhnout. Je ale důležité, jak pro novináře, tak pro čtenáře, aby existovala možnost výběru. S ní přijde i kvalita a pro magnáty bude přinejmenším dražší podporovat nekvalitní zpravodajství v jimi vlastněných novinách.
Neměli bychom tudíž zapomenout, že za deformaci trhu a tedy za nedostatečně konkurenční prostředí na trhu informací může do značné míry i masivní nedobrovolné financování tzv. veřejnoprávních médií – z našich televizních a rozhlasových poplatků. Lze jen těžko konkurovat těm, kdo nemusí o svůj zisk z kvalitního zpravodajství soutěžit, neboť mají své koncesionářské poplatky vynucené zákonem jisté.
