Otázka volby je pro mnohé otázkou osobní důvěryhodnosti politika. Různé typy politiků mají různé poločasy rozpadu charakteru. Někteří delší, někteří kratší, ale opravdu jen málokteří ho mají "nekonečný". Pokud jsou vystaveni pokušení moci (tj. že jí mohou využívat ve svůj prospěch), pak se poločas rozpadu podstatně zkracuje. Někdy na méně než jedno volební období.
Bylo to vidět u Topolánka, který napřed tvrdil, že nechce přenášet více pravomocí na EU, aby však po pár letech v křesle premiéra podepsal a prosazoval Lisabonskou smlouvu, která tyto pravomoci přenáší. Obdobně to bylo vidět i u premiéra Nečase, který byl zpočátku nazýván „pan čistý“, aby po pár letech připustil zcela okaté rozdávání trafik. Podobné to bylo s mnoha politiky VV.
Ideálně by měl být poločas rozpadu charakteru politiků větší, než jejich životnost. Poločas rozpadu charakteru se dá prodloužit, pokud jsou politici vystaven menšímu pokušení moci. Menší možnosti rozdělovat peníze či posty, regulovat a přikazovat.
Svobodní chtějí štíhlý stát, což implikuje omezení moci politiků, která útočí na jejich charakter. A to omezení moci provedené dříve, než třeba i jejich vlastní představitelé zvlčí. V tom se zásadně liší od starých stran i nově vzniklých hnutí.
---
Zcela nová, letošní, hnutí mají ještě jednu nevýhodu: doposud neuzrála. Zatím se nevytříbily ani jejich programy, natož jejich členská základna a organizační struktura. Mnohdy je drží pohromadě jen osoba vůdce nebo snaha něco změnit. Ale to, co jedině může stranu či hnutí udržet pohromadě dlouhodobě, je shoda myšlenek. A test shody myšlenek nenastane, dokud se nepřihodí něco nepříjemného, odstředivého. Například prohra ve volbách.
Nedávno vzniklé strany a hnutí kandidující do sněmovny, jakkoliv třeba finančně zabezpečené, mají velkou nevýhodu: nikdy předtím neprohrály. Nikdy předtím nedostaly nářez jako Slávie v srpnu.
Neprošly si tedy očistnou lázní, kdy odchází neuspokojení členové a kandidáti - politické rychlokvašky, kteří jen chtěli rychle, rychle, nejrychleji k moci. Myšlenky byly až druhotné a tudíž po jejich krátkodobém neúspěchu je třeba se myšlenek zbaviti i se stranickou příslušností a najít si nové, takové, které by rychle, rychle, nejrychleji k moci vedly.
Teprve prohra je vysoká škola politiky. Jak pro členy, tak pro vedení.
Hnutí a strany ve chvíli vzniku nestojí na pevných základech. Pokud jdou nekonsolidované do voleb, pak jakýkoliv výsledek může být zničující. Výhra vede k přecenění vlastních možností, prohra pak k pokusům revidovat zásadně vlastní zaměření. Teprve pokud ustojí prohru a odolá pokusům revidovat svou politickou filozofii (což vede k odchodu rychlokvašek), pak je možné hovořit o konsolidovaném uskupení.
Mohu prohlásit: Svobodní v minulosti několikrát prohráli. A přežili posíleni.
To je i zárukou, že Svobodní myslí vážně to, co říkají.
