Nejásám ... ale schválit se to musí

Krátce před referendem o vstupu do EU v r. 2003 prošla tiskem následující zpráva o vyjádření našeho ex-prezidenta: "Havel v krátkém proslovu uvedl, že řeči o ztrátě suverenity jsou nepatřičné. Kus suverenity mohou podle něj v Unii ztratit jedině lidé nečestní a šejdíři."

Cítil jsem se tenkrát osobně osočen, neboť suverenitu ztrácela při vstupu do EU evidentně celá Česká republika a s ní i všichni její občané. Za svá slova sklidil tenkrát Havel mohutný potlesk. Pár let po vstupu je ztráta suverenity evidentní. Přijímané zákony jsou z valné části diktovány směrnicemi z Bruselu. Dokonce i ministři středopravé vlády se v Radě EU neodváží hlasovat proti většinovému názoru, i když mají právo veta a s přijímaným rozhodnutím nesouhlasí. Mají strach? Jiné je však to, že se již mohutný potlesk z obecenstva neozývá.

Dva roky po uvedeném Havlově projevu (v r. 2005) hovořil občan Topolánek velmi sprostě o Euroústavě, která měla tu již omezenou suverenitu dále omezit. Aby nakonec coby premiér v r. 2007 její klon, Lisabonskou smlouvu, podepsal. Lisabonskou smlouvu, která deformuje EU. Veletoč. Proč? Ze strachu či nové "zainteresovanosti"?

A nyní, v květnu r. 2009 v Senátu se nám odstupující premiér Topolánek snaží vnutit myšlenku, že Lisabonská smlouva je cenou za naši existenci ve společenství (rozumněj Unii). A že tato cena je pro něj akceptovatelná. Nepřijímejme tuto myšlenku, premiér Topolánek se pouze snažil a snaží zjednodušit si situaci. Zařadit se do houfu (jak on sám v projevu popsal postup Polska) pro něj znamená mít méně práce a větší možnosti. Ale bohužel to neodpovídá zájmům těch, které zastupuje. Co horšího, opět ve variantě (tentokrát "nepřijímám Lisabonskou smlouvu s žádným velkým nadšením") použil svého naoko uvážlivého státnického přístupu k věci, jaký již deklaroval před odsouhlasení Lisabonské smlouvy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Pamatujete? V únoru obhajoval premiér Topolánek Lisabonskou smlouvu slovy "Nejásám, ale... ".

Premiér Topolánek se nám nyní snaží namluvit, že LS bude koncem současného charakteru integrace, že po její ratifikaci bude EU více „flexibilní“. Nebude. Když se nějaký nesmysl nastartuje na úrovni kontinentu, nepůjde to zabrzdit tak rychle, jako na úrovni státu. A ani podle Topolánkova názoru by nešlo o flexibilitu ve prospěch ČR, neboť na jiném místě premiér Topolánek deklaruje, že "Lisabonská smlouva prosazování našich národních zájmů poněkud ztíží, její zamítnutí je znemožní." První část věty je pravdivá, pokud slovo "poněkud" nahradíme slovem "hodně". Druhá část věty by byla pravdivá, kdyby nám to někdo chtěl za neratifikování Lisabonské smlouvy osolit. Něco jako uvalit na ČR generální klatbu. To, že si něco takového Topolánek možná myslí, potvrzuje jeho další vyjádření, že "O skutečné podobě EU nakonec nerozhodují smlouvy, ale reálné chování politiků." Perla, kterou by měli slyšet právníci, zejména ti ústavní. Chce nám pan premiér naznačit, že smlouva je cár papíru, a že vpodstatě záleží jen na tom, jak moc si se Sarkozym bude poklepávat po rameni? Premiér Topolánek by si měl zapamatovat: kde neplatí smlouvy, platí právo silnějšího. Dříve či později. Radši by se tedy měl brát za to, aby se již platné smlouvy dodržovaly a nevytvářet atmosféru strachu.

V době těsně předcházející pádu komunismu, v létě 1989, jsem byl na vojně. Pamatuji se velmi, velmi dobře, jak jsme jednoho srpnového dne museli nastoupit před ubikace a byli jsme instruováni, že nyní se všichni povinně pořadovým krokem přesuneme do sálu štábu našeho vojenského útvaru, a kde bude probíhat veřejná stranická schůze (pro ty mladší: rozuměj schůze KSČ), na které budeme projednávat vyjádření komunistů a svazáků útvaru k pamfletu "Několik vět" (pro ty mladší: petiční akce disidentů na sklonku komunismu, z dnešního pohledu nevinná, tenkrát extrémně odvážná, neboť nikdo nebyl jasnovidec a netušil, že se opravdu jedná o sklonek komunismu).

Rozestavení herců v té tragikomedii bylo následující: v sále seděli na pódiu a v první řadě vyšší důstojníci, kteří byli zároveň členy KSČ, dále v sále pak vojáci, poddůstojníci a nižší důstojníci, a taky jeden důstojník vyšší. Jím byl podplukovník Š.. Nebyl členem strany, pokud vím, a jeho kariérní postup byl po roce 1968 "zastaven" (i když voják to byl evidentně schopný), neboť nepřijímal s jásotem vstup okupačních vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Seděl vedle mne.

Stranická schůze svižně začala tím, že kapitán M. přečetl tvrdě odsuzující text, který na disidentech a těch šmejdech civilistech, kteří "Několik vět" podepsali, nenechal nit suchou. Mezitím kolovala v sále takzvaná prezenční listina, kterou  měl každý voják podepsat. Pak následovalo několik vyjádření bez špetky fantazie od přehršle vysokých šarží v obdobném duchu jako proslov kapitána M.. Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, aby někdo přečetl samotný text "Několik vět", o který se jednalo. Ten byl tajný. Poté opět kapitán M., zřejmě šéf místní partajní buňky, přečetl odsuzující prohlášení. A o něm dal hlasovat. Hlasování dopadlo lépe, než jsem čekal: dva se zdrželi hlasování (a měli z toho posléze mimořádnou polízanici), jinak všichni pro. Ale to není podstatné pro to, co chci sdělit. Dodnes nezapomenu na podplukovníka Š., který seděl vedle mne, schoulený na židli, a mumlal si dokolečka pro sebe "...schválit se to musí... nedá se nic dělat ... schválit se to musí...". Rozhodně nejásal, spíš byl zdrcen. A tak vojáci toho vojenského útvaru schválili komoušům rezoluci proti něčemu co ani neznali, zcela bianco. Protože měli strach. Holt schválit se to musí.

I když nebyl schoulený a nemumlal si bojácně, ale hrdě stál a hlasitě promlouval, premiér Topolánek mi připoměl podplukovníka Š., když ve Sněmovně a vlastně i jinými slovy v Senátu říkal věty ve smyslu "Já nejásám  ... ale schvalme Lisabonskou smlouvu". Opět se straší a opět to vychází. A náš parlament, včetně poslanců a senátorů za ODS (kterážto strana si na předchozím kongresu přikázala nepředávat další pravomoci do Bruselu), dává bianco šek pro budoucí nápady úředníků Unie.

Jakmile se mašinerie strachu rozjede, pak opět adieu demokracie, adieu svobodo. Včera jsme byli označeni za šejdíře, dnes jsme strašeni nepřízní mocných. Co zítra?