Politici EU, zdá se, nevědí co s krizí, kterou sami zavedením eura a překotnou centralizací způsobili, což nepřiznají, a na jejíž řešení prý potřebují další a další pravomoci a finanční prostředky, kteréžto hlasitě vymáhají.
Vrcholná schůzka stíhá vrcholnou schůzku, vyjadřují se odborníci, politologové, ekonomové. Žádné dostatečné řešení se však nezdá průchodné, a žádné průchodné řešení se nezdá dostatečné. Avšak: Opravdu neví technokrati z EU co s tím, nebo to na nás jen hrají?
Vždyť řešení je tak jednoduché, prostinké, až triviální.
Vždycky vyhrožovali a vyhrožují, že udělají pro stabilitu eurozóny vše, co je potřebné (viz bod 2 protokolu) . Tak nechť už přestanou chodit kolem horké kaše! Nechť zavedou v eurozóně hyperkomunismus!
Našlápnuto k tomu již mají dobře. Staré pořekadlo z doby mocných komunistických stran charakterizovalo komunismus takto: "Co je tvoje, je i moje. A co je moje, do toho ti nic není."
V hyperkomunistickém hávu to ovšem zní takto: "Co je vaše, je i naše. A co je naše, do toho vám nic není."
-----
Jako dítě školou povinné, dávno, dávno, jsem byl seznamován s principy socialistického vlastnictví. "Všechen majetek státu patří všemu lidu. I ta židle, na které sedíš, ty Mařenko, i ty, Pavle. I ta lavice a i vlastně celá škola. Dokonce i znárodněné podniky, i státní statky, to vše patří všemu lidu", poučovala nás, žáky prvního stupně základní školy, souška učitelka.
Nějak mi to nešlo na rozum, tak jsem měl doplňující otázku, na kterou se mi dostalo následující odpovědi:
"Ne, Pavle, odnést tu židli si nemůžeš. Ano, patří i tobě, jistě, ale to neznamená, že s ní můžeš nakládat, jak se ti zlíbí. Jak by k tomu přišli ostatní, kterým taky patří. Chápeš? O tom, jak se ta židle, ty znárodněné podniky, i ty státní statky využijí, rozhodnou odborníci. Ve prospěch všeho lidu."
Moc jsem to nechápal, ale seděl jsem spořádaně na té sesli, která mi patřila a vlastně nepatřila, a učil se o komunistické morálce. Časem se jasně ukázalo, že tzv. vlastnění "vším lidem" byl jenom dobrý PR tah komunistické strany z doby jejího nástupu k moci, kterému však už v sedmdesátých letech dvacátého století kromě některých žáků prvního stupně základní školy věřila snad jen sem tam nějaká ta soudružka učitelka. Komunističtí bossové si mohli v klidu říkat: "Co je tvoje, je i moje. A co je moje, do toho ti nic není."
---
Dnes je jak komunistické tak i socialistické vlastnictví v prapůvodním významu těchto slov zažehnáno. Nefungovalo to efektivně, a to dlouhodobě. Posunuli jsme se však od té doby v hierarchii o notný kus výše. Co takhle podobný experiment zkusit na úrovni eurozóny, žáci Barroso, van Rompuyi, Junckere a žákyně Merkelová? Pak samozřejmě bude na místě používat předponu hyper-.
Vytáhněte tedy ze států co nejvíce peněz (které nahází do společné hyperkádě) a záruk, za které budou ručit svým hrubým domácím produktem. Vzniklé hyperpeníze pak budou patřit všemu evropskému lidu a budou používány v jeho zájmu, jak jinak. Samozřejmě nepožadujte, aby do té hyperkádě naházeli vše najednou. To by se mohly vzpěčovat. Povinnou částku zvyšujte pěkně postupně. A když přesto dojde ke vzpěčování, tak přitlačte na pilu. Třeba pohrozte, že na záchranu eurozóny státům zabavíte měnovou rezervu. Ostatně, ta už stejně spadá pod ECB, takže by to bylo zcela legální. Důležité bude, že na konci celé operace nebudou žádné účastnické státy ani bohaté, ani sebevědomé.
Zároveň - taková propagandistická drobnost - nezapomeňte svést vinu za měnové a fiskální problémy na ratingové agentury, na chyby cizích mocností a samozřejmě na masu jakýchsi nekooperujících a kverulujících euroskeptiků, populistů a nacionalistů.
---
Ovšem až se peníze z hyperkádě utratí, je celkem jisté, že mašina nebude pořád ještě uspokojivě fungovat.
Ale stále ještě nezoufejte, milí europapaláši. Na to konto je přece možno krásně prosadit vybírání jakési hyperdaně přímo, nikoliv přes státy. Namluvte lidem, že pak budou státy do rozpočtu EU platit rozhodně o to méně. I když to tak nakonec rozhodně nebude, pro tuto chvíli to určitě spolknou i s navijákem. A zavést hyperdluhopisy, jasná věc. K tomu samozřejmě bude nutno vytvořit další hyperúřady. Ve prospěch všeho evropského lidu.
Slabším členům je třeba vypomoci dobrou radou. Vyšlete k nim hyperporadce. To je z minulosti známá komunistická metoda pomoci. Jejich rady bude záhodno poslechnout, jinak by mohly přijít sankce. Třeba se zavřou kohoutky financovodů. Tedy něco jako náhle odepřít žrádlo zlobivému zvířeti už dlouho zavřenému v kleci, kde ztučnělo.
---
Možná pro některé z vás překvapivě však seznáte, že to pořád ještě nebude fungovat. Potom "Papa, staří europapaláši". Budete obětováni. Ve prospěch všeho evropského hyperlidu.
Co se divíte? Co nadáváte do nevděčníků? Nečetli jste snad o francouzské revoluci? Nebo o letech po VŘSR? Ani Orwella? Občas je třeba na někoho konkrétního svést vinu za neúspěchy. Lehké eurofederalistické váhy v Komisi a přidružených výrobách (sádroví trpaslíci) prostě uvolní místo těžkými eurovahám, číhajícím v europozadí. Buď dobrovolně, nebo nedobrovolně.
Pády drobných papalášů budou vystřídány pády mnohem více dunivými, pořád však půjde o celkem lehké váhy. Ale euroskeptici, nejásejte. Náhrada Barrosa, Rompuye či Junckerse nebude EU rozvolňovat, ale přidá naopak pár dalších obručí.
Je to tak nepředstavitelné? Například bývalý (t.č.) prezident Sarkozy jako předseda Evropské komise, bývalý kancléř Schroeder jako předseda Evropské rady a bývalý premiér Blair jako ministr zahraničí EU? Nepředstavitelné? Pak je tedy třeba ještě jednoho odstrašujícího momentu, který přesvědčí váhající o nutnosti koordinované celokontinentální úklidové akce v Eugiášově hyperchlévě za supervize takovýchto gigantů. Třeba hospodářský kolaps nebo puč v Řecku.
Úklidová akce bude vedena unifikačním směrem. Přenesením maxima rozhodovacích pravomocí na hyperúroveň. Státům samozřejmě patří jejich majetek, i jejich hospodářská a fiskální politika, jak jinak. O tom prozatím přeci není žádný spor. Ale státy budou hyperznárodněné. Rozhodovat o jejich penězích a politikách budou hyperodborníci z Bruselu. Takových je málo, rozhodně nejsou v žádném mrňavém státě, a ty proto mohou dělat hospodářskou botu za botou. Kdežto oni jsou velcí experti a jak známo, tací nedělají malé chyby.
Co je vaše, je i naše. A co je naše, do toho vám nic není.
-----
Až by byl hyperkomunistický systém dokonaný a nic se nezlepšilo, bylo by již pozdě na návrat a jakékoliv rozumnější řešení.
Může pak dojít na slova (tuším) Petera Druckera: "Fašismus je stadium, ke kterému dochází, když se komunismus ukázal býti iluzí", která si dovoluji parafrázovat: "Diktatura je stadiem, ke kterému dochází, když se vznešená myšlenka ukázala býti hyperiluzí."
Nebojme se Barrosa a spol. Bojme se těch, kteří by mohli přijít po nich.
