Nebezpečnostní intermezzo

Třináct a půl roku nám politici říkali „ochráníme vás, v boji s terorizmem nikdy nepolevíme“. Pak jakoby na to přes noc zapomněli.

Po 11.9.2001 nastala éra, kterou lze nazvat „radši bezpečnost nežli svobodu“. Opatření na zajištění bezpečnosti byla všudypřítomná a stále intenzivnější.

Bojem proti terorismu se zdůvodňovalo ledacos. Do letadla si od té doby nesmíte vzít ani nůžky na nehty. Bojem proti terorizmu a bezpečností občanů Západu se zaštiťovaly mnohé vojenské operace. Kvůli němu se měnily vojenské doktríny. Po následných útocích v Madridu, Londýně, a nyní i Paříži se bezpečnostní opatření ještě zesílila. A politici nám vtloukali do hlavy, že je to nutné pro naši ochranu.

Americká výzvědná služba NSA nasazovala odposlechy na všechny možné i nemožné potencionální teroristy. Zdůvodnění: islamistický terorismus. Přitom šmahem to brala i s občany, kteří nemají s terorismem nic společného. V tom jí sekundovala německá výzvědná služba BND a informace o svých spoluobčanech dodávala NSA na zlatém podnose.

Francouzi nestíhali hlídat všechny občany s teroristickými sklony, zejména ty, kteří jim občas odletěli na Blízký východ a zase se po čase vrátili. Podezřelých bylo prostě příliš mnoho. Je to pro ně důvodem pro zvýšení počtu policistů a prostředků na sledování a zpřísnění zákonů. A samozřejmě zintenzivnění kontrol na letištích a hranicích.

Prakticky jakékoliv zdůvodnění jakéhokoliv nového bezpečnostního opatření alespoň zmiňovalo hrozbu terorismu, pokud na ni to zdůvodnění nebylo už přímo založeno. Dokonce nás už i svlékli na letištích 3D celotělovými skenery a vtloukali nám do hlavy, že je to pro naši bezpečnost. Letecké společnosti musí příslušným orgánům poskytovat seznamy pasažérů. Kdo letí na poslední chvíli je automaticky podezřelý a je řádně proklepnut.

I u nás se utahovaly zákony tak, abychom se cítili bezpečněji. Rozhodně jsme museli zavést biometrické pasy pro občany, takže veškeré rozpoznávací údaje o nás jsou již v databázích. Navíc jsme přejímali i unijní legislativu. A abychom snesli doprovodnou ztrátu svobody, tak na nás nikdy nezapomněli vytáhnout zaklínací formuli „terorismus“. I slavný evropský zatykač byl zdůvodňován bezpečností. Jakmile se použilo slovo terorismus, hned šlo prosazení evropského zatykače hladčeji.

Jako čert kříže jsme se obávali teroristů z islámských zemí. Jakékoliv podezření na průnik islamistů do Evropy bylo rozsáhle vyšetřováno. Ještě před rokem probíhaly tiskem povážlivé zprávy o tom, jaké je to obrovské bezpečnostní riziko, jestliže se začnou vracet do svých domovských evropských zemí lidé, kteří předtím odešli do Sýrie a Iráku jako vojáci Islámského státu. A jaká opatření na zajištění bezpečnosti bychom měli přijímat. Buď je zpátky nepouštět nebo je hned na hranicích či letištích zatknout.

.... a pak ...

ÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ

... náhle nastává těžko uvěřitelný obrat o stoosmdesát stupňů. U-turn.

Itálie a Řecko nechávají denně tisíce lidí z teroristicky rizikových zemí přijít, projít a relativně bez intervence i odejít na sever. A když se někdo pokusí je severněji zastavit, v souladu se svými mezinárodními závazky (a to i bezpečnostními), tak se zvedne vlna zhnusení mezi elitami v té slavné altruistické, ale zároveň sebevědomé a omyl-si-nepřipouštějící západní Evropě, která po pádu komunismu ztratila odstrašující příklad na svých východních hranicích a s ním zřejmě i zdravý rozum.

Němečtí eurofederalističtí politici pak vzápětí pošlou vzkaz do teroristicky rizikových zemí , že uprchlíci ze Sýrie nebudou odmítáni. To je jakoby napovídali lidem na Blízkém východě pohádku o tom, že za devatero horami a šestero státními hranicemi je zaslíbená země, kde létají pečení holubi do huby a odalisky je budou celou věčnost obletovat.

Na to konto přes hranice schengenského prostoru proudí denně až desetitisíce lidí ze států, které byly ještě v nedávné minulosti intenzivně označovány jako potencionální rejdiště teroristů – a téměř nikdo z unijních představitelů o možnosti, že sem přicházejí i teroristé, ani nemukne. Ve svých vystoupeních nyní místo obligátní „teroristické“ vycpávky radši používají zcela prázdné floskule typu „máme málo Evropy, máme málo Unie“.

Ekonomičtí imigranti, kulturně odlišní uprchlíci, ale možná i teroristé či bojovníci islámských fundamentalistů přicházejí ve vlnách mnohdy bez kontroly a bez jakékoliv registrace. Nevíme, jak se jmenují, jakou mají minulost, co si přinesli v batohu, co mají za úmysly, na koho mají kontakty. Nevíme nic. Dokonce ani nevíme, jaké jsou národnosti, v módě je - logicky - vydávat se za Syřany. Obchod se syrskými pasy kvete. U většiny to bezpečnostní problém není, ale u některých určitě ano.

Databáze bezpečnostních služeb jsou tím pádem nanic. Být pracovníkem poctivé bezpečnostní služby státu, tak jsem z toho na nervy. Následné překročení schengenské hranice z Německa třeba do Čech je triviální záležitost. Jednání našich spojenců v boji proti terorizmu, které ke vzniku takové situace vede, považuji přinejmenším za nezodpovědné (a to je velmi mírné slovo).

Nakonec v cílové stanici "Deutschland Hbf", po překonání šestero (!!!) státních hranic, si všichni příchozí mohou říci: veni, vidi, a někteří za čas možná i vici. Obránců a kontrolorů není, stát selhal ve své základní bezpečnostní funkci. Naopak chleba a soli dosytosti, obzvláště když do prvních řad pro kamery jsou postaveny děti a jejich matky. A kdo stojí za nimi, nebo kdo se už vypařil? Nějak tam není vidět. Ale koho by to zajímalo, že? Nyní přeci pomáháme.

Naopak, okřikováni jsou ti, kdo na bezpečnostní rizika poukazují nebo i jen protestují proti „opatřením na zajištění solidarity“ (to není překlep, tak to opravdu eurofederalističtí politici nazývají, viz str. 6 tohoto návrhu evropského rozhodnutí o kvótách na azylanty, o kterém ve středu hlasoval Evropský parlament). Udáním a trestním oznámením u nás čelí ti, kdož v bezmocném rozčilení použijí v diskuzi na internetu ostřejší slovo. Ale i v Německu „Je suis Angelika“ jasně deklaruje, že proti antiimigrantským výlevům na internetu zasáhne s plnou tvrdostí právního státu.

Na „opatření pro zajištění bezpečnosti“ jsme jaksi pozapomněli. Nyní tedy hrají prim „opatření na zajištění solidarity“. Bez ohledu na to, že vynucená solidarita již není solidarita.

---

A až se bezpečnostní rizika v plné nahotě vyjeví? Nuž - to bude přece startovní výstřel pro novou fázi „radši bezpečnost nežli svobodu II“. Nebezpečnostní intermezzo bude zapomenuto, mainstreamová média to zařídí. Stejně jako selektivně zapomněla na arabské jaro, kdo ho podporoval a k čemu to vedlo.