Mírová diplomacie – nebo uprchlíci?

Výjimečně souhlasím s knížetem Charlie Schwarzenbergem. Měli bychom projevit solidaritu se syrskými uprchlíky. Ale vidím jiný důvod nežli on pro případné poskytnutí azylu těmto lidem. On tento požadavek zdůvodňuje tím, že bychom neměli býti sobečtí (viz pozn. pod čarou A). Já si naopak myslím, že bychom měli přijmout svůj díl morální odpovědnosti za rozvrat v Sýrii.

Morální zodpovědnost bezpochyby máme: neoponovali jsme našim spojencům ve chvíli, kdy pomáhali eskalovat a prodlužovat konflikt v Sýrii (proti legitimnímu prezidentovi) podporou povstalců, a to podporou jak diplomatickou, tak i vojensky-poradenskou a technickou (dodávky zbraní 1, 2, 3, 4).

Nyní bychom v první řadě měli diplomaticky tlačit na znepřátelené strany, aby usedly k jednacímu stolu, konflikt vbrzku vyřešily a umožnily tím alespoň části uprchlíků návrat. Že na to my nemáme diplomatickou sílu? Dobrá, tak tlačme na své spojence, evropské velmoci a světovou supervelmoc, aby k tomuto řešení přistoupily a působily v tomto směru na ty síly v Sýrii, na které ještě mají vliv.

A dále požadujme, aby do budoucna evropské velmoci a světová supervelmoc žádné další podobné konflikty nerozdmychávaly a nepodporovaly. Tedy aby se obyvatelé dalších států nestávali uprchlíky bez střechy nad hlavou. Vývoz demokracie, jakkoliv dobře míněný, může snadno skončit desítkami tisíc mrtvých, miliony uprchlíků a vytvořením radikálů, kteří chtějí jedno jediné: zničit všechny jinak smýšlející. Aktuálně je to Islámský stát.

Podobně, jako v Libyi, se mnohé země vměšovaly i do konfliktu v Sýrii (i když nikoliv přímo vojensky), porušovaly embargo na dodávky zbraní, a mají proto teď morální odpovědnost za vývoj - a tedy i za uprchlíky. Připomenu ještě (a chválím tímto knížete Charlieho), že v r. 2011 náš tehdejší ministr zahraničí Schwarzenberg zastával při libyjském povstání proti Kaddáfímu názor nevměšovat se. Kaddáfí - nekaddáfí, demokracie - nedemokracie, lidská práva - nelidská práva. Konkrétně vyslovil větu převzatou od Brežněva: „Éto váše ďélo“ (tedy „To je vaše věc“ - viz též pozn. pod čarou B). Jen škoda, že tuto politiku neprosazoval jako ministr zahraničí u našich spojenců v letech 2011-2013. Mohli jsme být vyvázáni ze zodpovědnosti.

Ale teď, samozřejmě, když už jsme se vmísili do syrského konfliktu, stejně jako do toho libyjského, tak máme zodpovědnost i za syrské uprchlíky. Stejně jako například Rusko za uprchlíky z východní Ukrajiny, do kteréhožto konfliktu se vměšuje (a nutno dodat, že je přijímá, podle zprávy OSN přes 800000).

Co nám tedy zbude za možnost, pokud přes tlak naší vlády na spojence, aby přistoupili k mírovému řešení, takový mírový plán selže?

Pak bychom měli přijmout 630 syrských uprchlíků. A jak jsem došel k číslu 630? To není ad hoc vystřelené od boku. Je to určeno počtem obyvatel České republiky a mírou naší morální odpovědnosti. Ovšem je nutno dodat, že přijetí uprchlíků by mělo proběhnout pouze a jen za podmínky, že svůj díl odpovědnosti a uprchlíků jasně přijmou i ostatní zodpovědní, a to zejména aktivní podporovatelé odpůrců legitimně zvoleného prezidenta Asada. Tedy v Evropě zejména Británie a Francie, kteréžto země se v srpnu 2013 už už chystaly k invazi do Sýrie. Přípravy zastavilo až zamítavé hlasování britského parlamentu a velmi odmítavý postoj Ruska a Číny.

Británie je obviňována z účasti na dodávkách vojenského materiálu z bývalé Jugoslávie syrským povstalcům, Francie zase dodávala zbraně povstalcům libyjským a některé z nich nyní jsou určitě v držení zahraničních bojovníků či povstalců syrských. A je třeba pro úplnost dodat, že značná část těch zahraničních bojovníků a povstalců vyhlásila na území Sýrie tzv. Islámský stát. Jsem přesvědčen, že nebylo možno zajistit, aby se dodávané zbraně nedostaly právě i k bojovníkům Islámského státu.

Zodpovědnost těch aktivních hráčů ve hře o Sýrii je řádově větší, nežli naše, tedy by měli přijmout desetkrát více uprchlíků (v přepočtu na milion obyvatel), nežli my.

EU se zavázala (zřejmě i za nás) přijmout 100000 uprchlíků. Ponechme stranou otázku, zdali k tomu měla mandát. Přepočteme-li toto množství výše uvedeným klíčem 10:1 mezi aktivní a pasivní účastníky, pak dostaneme pro Českou republiku číslo 630. Což je zhruba těch 15 rodin akceptovaných naší vládou ....  Že ne? Že přeháním? Hm, vláda hovoří o 15 rodinách a cirka 70 uprchlících. To by odpovídalo počtu čtyři až pět lidí v jedné rodině. Neměla vláda na mysli spíše čtyřicetpět lidí na jednu rodinu? A když ne teď, tak určitě do několika let? Rodiny bývají rozvětvené a každý ví, kolik příbuzných se sejde na svatbě i jen v Čechách, natož pak na Blízkém východě ...

Těch 630 uprchlíků (ať už je to patnáct rodin nebo více) by byla každopádně naše morální povinnost v případě nezdaru mírových rozhovorů. Je to zhruba dvojnásobek ročního množství udělovaných azylů v České republice. Francouzi a Britové na tom budou hůř. Přijmou-li zodpovědnost, pak podle propočtu bude muset každá z těchto zemí akceptovat na čtyřicet tisíc uprchlíků. 

Pojďme však v úvaze dále. V Sýrii a okolí je zhruba 3 miliony uprchlíků před občanskou válkou. Pokud svůj díl odpovědnosti přijmou i ostatní země světa, jako jsou Spojené státy a Saúdská Arábie, pak by mělo být realizovatelné rozdělit i celé toto obrovské množství. Opět použijme klíč 10:1 mezi aktivními a pasivními účastníky událostí. Pak je rozdělení následující: Česká republika 6 093, Francie 380 250, Velká Británie 369 224, Spojené státy 1 854 297, Saúdská Arábie 178 270, atd.

Takže pokud aktivní hráči přijmou svoje díly odpovědnosti a uprchlíků, pak bychom se ani my neměli bránit přijetí tohoto obrovského množství. Ale opravdu jen pokud aktivní hráči v syrské krizi přijmou svoje podíly na odpovědnosti ...

---
Anebo ... anebo by bylo lepší se radši přeci jen diplomatickými prostředky zasadit o to, aby se uprchlíci mohli vrátit co nejdříve do svých původních domovů? A propříště si řádně dvakrát, třikrát, nebo radši i čtyřikrát rozmyslet podporu akcí typu invaze do Iráku, bombardování Libye či dodávání zbraní povstalcům proti legitimním vládám?

-------------------
Pozn. pod čarou A: K tomu sobectví a nesobectví: Kníže Schwarzenberg argumentuje našimi historickými zkušenostmi s okupací a následnou emigrací do kulturně blízkých zemí (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Kanada, USA). Myslím, že by i naše země v případě potřeby velmi nesobecky přijímala emigranty z kulturně blízkých států jako Slovensko či Rakousko, nebo i Německo, Holandsko nebo Belgie. Ovšem horší je to s kulturně odlišnými státy. Tam již každý zvažuje mnohem důkladněji možná nebezpečí. A považme: když v devětatřicátém nebo v osmašedesátém naši lidé prchali z vlasti, vybírali si snad jako cílovou zemi Saúdskou Arábii, Katar nebo Libanon? Nevím o tom, nikdy jsem podobný příběh neslyšel.

-------------------
Pozn. pod čarou B: Cituji slova knížete Schwarzenberga z března 2011, z doby tzv. arabského jara: "V celém arabském světě se děje něco, co se srovnává s rokem 1989, mně to spíš připomíná rok 1848. Nebo ještě spíš to, co se stalo v roce 1979 v Íránu. Rézu Páhlavího tam svrhla malá magnetofonová páska, na níž se do Íráku (pozn. PS: správně má být „Íránu“) propašovaly záznamy kázání ajatolláha Chomejního. Pamatuji, jak mi Američané vysvětlovali, že je důležité svrhnout šáha. A nastoupila diktatura Chomejního. ..."