Kdo nic neudělal, nemá co skrývat. Tento výrok je čas od času používán při obhajobě zavádění opatření omezujících svobodu. Tentokrát jsem však tuto větu v souvislosti s tzv. „evropským vyšetřovacím příkazem“ nikde v českém tisku nezaznamenal. Nezaznamenal jsem o něm totiž zmínku vůbec žádnou. Hlídacím psům demokracie byla zřejmě předhozena jiná kost, takže si nevšimli dalšího plíživého kroku v evropskounijní integraci - sjednocení postojů Rady ministrů a Evropského parlamentu ke znění legislativního aktu, který by měl usnadnit přeshraniční trestní stíhání.
Díky "evropského vyšetřovacího příkazu" bude moci jeden stát EU nařídit např. výslechy svědků či domovní prohlídky v jiném státě. Ale nejen to, může též přikázat odposlouchávání. Nikoliv tedy požádat orgány druhého státu, aby příslušnou žádost posoudily. Prostě bude stačit přikázat a vyšetřovací orgány druhého státu budou muset automaticky příkaz provést.
V českém tisku se o tomto ujednání z minulého týdne nepsalo. Pochopitelně, je aktuálně zaměstnán lustračním zákonem a sestavováním vlády. Ale i v německém tisku byla záležitost upozaděna díky podpisu koaliční dohody mezi CDU/CSU a SPD. Přesto o tomto zásadním justičním počinu informoval alespoň Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) (EU vereinfacht grenzüberschreitende Ermittlungen, 27.11.2013)
Tak když ČTK selhala, shrnu obsah ujednání zde. A neodpustím si komentář. Napřed však překlad podstatných pasáží článku z FAZ:
---
V budoucnu bude moci justice nechat provádět výslechy svědků nebo domovní prohlídky v jiných členských státech. Rada ministrů a Evropský parlament se shodly v Bruselu na zavedení takzvaného "evropského vyšetřovacího příkazu", který má usnadnit přeshraniční trestní stíhání.
Německý státní zástupce bude například moci přikázat odposlouchávání telefonu podezřelého v Portugalsku, které pak bude muset být automaticky portugalskými orgány provedeno. Ustanovení musí být ještě formálně odsouhlaseno členskými státy a plénem evropského parlamentu, což by se mělo stát do února. Poté by mělo nařízení vejít v platnost zhruba do dvou let.
... Nařízení by mělo být využíváno v trestních řízeních, ale i ve správních řízeních, která mají "trestní rozsah". Hlavním zdůvodněním návrhu je omezení náročnosti v současnosti praktikované právní pomoci a to skrze automatimus.
V současnosti každá země Unie sama prověřuje žádost o pomoc při vyšetřování a justiční orgány vykonávající země musí rozhodnout o oprávněnosti žádosti. To v budoucnosti odpadne, takže např. německá policie bude muset automaticky sledovat podezřelého pokud to nařídí státní zástupce ze Španělska. V bruselském zákonodárném procesu jde především o to, za jakých předpokladů takový příkaz může být provádějící zemí odmítnut. Ministerská rada předpokládá výjimky pro případy, kdy je ohrožena národní bezpečnost nebo existuje ochrana před trestním stíháním, například v případě médií.
Nakonec se zúčastnění shodli na "klausuli základních práv": vyšetřovací příkaz ve vykonávajícím státě může být odmítnut, pokud by byla porušena práva dotčené osoby podle Charty základních práv Unie a smluv EU. Pro takovouto klausuli se vyslovovala řada europoslanců, kromě jiných i německý zelený Jan-Philipp Albrecht. Silnější ochranu základních práv požadovala i Komise.
Portugalský křesťansko-demokratický europoslanec Nuno Melo řekl, že pozice členských států a Evropského parlamentu nebyly v této otázce příliš vzdálené. Obě strany vyjadřovaly stejnou obavu, ale předkládaly rozdílná řešení. "Vznikl vyrovnaný instrument." V diskusi hrály roli částečně špatné zkušenosti získané s tzv. "evropským zatykačem". To je podobný instrument, který existuje již od roku 2007. Ten umožňuje justičním orgánům nechat zatknout podezřelého v jiné zemi Evropské unie.
V případě "evropského zatykače" Komise před dvěma lety shledala, že některé členské státy tuto možnost zneužívaly, neboť vydávaly systematicky evropské zatykače proti osobám, které byly obviněny i jen z velmi drobných přečinů. K tomu očivedně docházelo především v Polsku. Také Rumunsko vykazovalo nápadně vysoký počet zatykačů požadovaných v jiných státech EU.
Vyšetřovací příkaz bude zaveden ve všech členských státech Unie mimo Dánska, které na evropském justiční spolupráci v zásadě neparticipuje. Velká Británie jej zavede, Irsko se ještě rozhoduje. V Evropském parlamentu je očekávána masivní většinová podpora, neboť vedoucí vyjednavači všech politických uskupení se účastnili hledání kompromisu.
---
Tolik FAZ.
Na komentářové rozehřátí vyslovím hypotézu, že odkaz na Charty základních práv Unie může být jedním z (několika) důvodů, proč nechtějí v Europarlamentu schválit tzv. Klausovu výjimku z této Charty (kterou prezident v r. 2009 podmínil svůj souhlas s Lisabonskou smlouvou a kterou mu evropští státníci slíbili). Pokud by Evropská rada dodržela slib (viz též pozn. pod čarou), nešlo by se na Chartu jednoduše odkazovat v jakémkoliv jiném celounijním právním dokumentu – tedy i v tom diskutovaném. Co na to vyjednavači za ČR, zřejmě z ministerstva spravedlnosti? Již se této výjimky potichu vzdali?
Ale to není ohledně evropského vyšetřovacího příkazu v tuto chvíli to nejdůležitější. Podstatnější je další zásadní zásah do státní suverenity. Ovšem nyní by se již spíše mělo říkat další utužení nesuverenity.
I když sama Komise přiznává zneužívání „evropského zatykače“ zavedeného v r. 2007, pouští se orgány EU do dalšího – dle mne mnohem rozsáhlejšího – dobrodružství, ve kterém mohou být zneužívány unijní zákony k omezování svobody občanů evropských států, a to automaticky přes hranice.
Málokomu z evropských papalášů vadí špehování vlastního obyvatelstva. To se ukázalo v létě, když vyšlo najevo, že americká NSA odposlouchávala v Evropě miliony lidí. Evropským politikům to moc na srdci neleželo a zametali skandál pod koberec. Špehování jim začalo lézt na nervy až když se na podzim vyjevilo, že se týkalo také jich (např. německé kancléřky). V tomto duchu nebude představitelům evropských států vadit, že jejich vlastní obyvatelstvo je odposloucháváno na příkaz jiného státu. Nebude jim také vadit, že jim podřízené orgány automaticky provádějí domovní prohlídky (a možná i prohlídky kont) svých občanů na příkaz z justičních a policejních centrál jiných zemí. Konečné znění návrhu evropského vyšetřovacího příkazu ještě není známo, ale původní návrh předpokládá mnoho vyšetřovacích úkonů, které by měly podléhat automatismu.
Sami vedoucí představitelé zejména menších států si zřejmě myslí, že ve chvíli, kdy by se odposlouchávání či jiné sledování na příkaz jiné země mělo týkat i jich, tak použijí výše zmíněnou „klauzuli základních práv“ či odkaz na bezpečnost státu, a vyšetřovací příkaz bude odmítnut. Dle mne se hluboce mýlí.
Málokoho již u nás překvapuje (ale mělo by!), že premiér naší země je odposloucháván v rámci vyšetřování případu někoho jiného a po několik měsíců mu o tom příslušné orgány neřeknou vůbec nic. Je-li něco takového možné, pak v okamžiku, kdy bude v platnosti evropský vyšetřovací příkaz, bude takové „náhodné“ odposlouchávání možné už nejen na podnět našich vlastních justičních a policejních orgánů (případně na zakázku našich vlastních justičních a policejních mafií), ale i na příkaz z jiného státu Unie. Z Bulharska, Kypru, Estonska, Itálie, ale samozřejmě také z Německa či – pokud budou časem přijaty – i z Turecka či Ukrajiny.
Budou předávat naše orgány náhodně či dokonce nenáhodně odposlechnuté rozhovory prezidenta či premiéra České republiky, jejich nejbližších spolupracovníků nebo ministrů vlády cizím státům? Za jakých okolností ano a za jakých ne? To jsou otázky, na které by naše ministerstvo spravedlnosti i další orgány státu měly odpovědět dříve, než vůbec začneme uvažovat o přistoupení k evropskému vyšetřovacímu příkazu. Měly by obyvatelstvo s předpověditelnými důsledky seznámit a měly by zveřejnit analýzu rizik. Též by měly zveřejnit statistická data z již běžícího „evropského zatykače“ a zkusit predikovat kvalitativně i kvantitativně důsledky „evropského vyšetřovacího příkazu“.
Ale i pokud se vrátíme od našich politických špiček na úroveň občana, je celkem jisté, že stát jako takový se vzdá další funkce, která ho činí státem: funkci ochrany občana před zvůlí či nepřiměřeným zacházením ze strany jiného státu a možná i podle zákonů, které na našem území ani neplatí. Odhaduji, že častým případem, kdy bude evropský vyšetřovací příkaz (pokud vstoupí v platnost) velmi často využíván, budou trestné činy (nebo údajné trestné činy) spáchané prostřednictvím internetu. Otázkou je též, zdali nenastane asymetrie při aplikaci evropského vyšetřovacího příkazu v jednotlivých státech různé velikost, ekonomické síly a různého právního povědomí.
Pokud evropský vyšetřovací příkaz vstoupí v platnost, dovolí si ještě někdo vůbec hovořit o suverenitě? Občan si již začne zcela nahlas říkat (možná i křičet): „Potřebuji vůbec takový stát, který mne ani trochu neochrání proti vůli či zvůli jiného státu?“ Mám pocit, že ponoukání k tomuto zvolání je účelem, i když je haleno do hávu s nápisem „Spravedlnost! Nedávejme čas a prostor zločinu!“
---
Pozn. pod čarou: Orgány EU sliby zřetelně nedodržují. Kanadská víza byla také zrušena po čtyřech a půl letech až ve chvíli, kdy Kanada sama chtěla, nikoliv díky tomu, že by to EU – přes mnohé sliby – vymohla.
