II. Europaragrafy a eurosliby

Paragrafy jsou kroucené. Ty evropské dvojnásobně. A sliby politiků bývají gumové. Sliby europolitiků pak supergumové.

Profimedia.cz (ekonomika.idnes.cz)

I eurooptimisté dnes uznávají, že důvěra v prohlášení a konání politiků Unie u obyvatel členských států Unie je velmi nízká. Není se příliš co divit. Unie nedodržovala svá vlastní pravidla a to nemůže zůstat bez odezvy. Příklady nedodržování svých vlastních proklamací či dokonce psaných pravidel jsou velmi časté.

Nedodržování pravidel

Jak lze Unii věřit řeči o spravedlnosti, když dodržování pravidel je vynucováno na těch malých, ale těch velkých se nemusí nutně týkat (Staré známé „Too big to fail“ by se dalo přetavit na „Too big to be punished“). Právo se do puntíku vynucuje tam a tehdy, kde se to EU a velkým státům hodí - a naopak se ignoruje tam a tehdy, kde se to EU institucím, Francii a Německu nehodí.

Jako drobné kontrastní příklady připomeňme případ kanadských víz pro české občany na straně jedné a návštěvu běloruského ministra ze seznamu osob se zákazem vstupu do EU ve Francii na straně druhé.
Klauzule solidarity v pravidlech EU měla již v roce 2009 způsobit, že Kanaďané po zavedení víz občanům České republiky měli potřebovat víza nejen do ČR, ale i do Francie, Německa a všech dalších států EU. Klauzule však v tomto případě nikdy použita nebyla a nesuverénní Česká republika nemohla sama o zavedení víz Kanadě rozhodnout – protože by porušila pravidla EU. (Kanada víza po čtyřech a půl letech o své vůli zrušila poté, co legislativně zpřísnila svoji imigrační politiku.)
Naproti tomu návštěva běloruského ministra vnitra v Lyonu francouzskými orgány byla povolena, i když tento ministr byl na seznamu osob se zákazem vstupu do EU (Blacklisted Belarus minister visits France).

Ze stejného soudku zmiňme i řádově důležitější selhání EU - takzvaný pakt stability, který měl zajistit stabilitu eura. Pakt stability obsahoval pravidlo, že deficit členského státu nesmí být víc než 3% HDP. Jako jeden z prvních států ho na počátku tisíciletí neplnilo Německo. A nic se nestalo - tedy vlastně ano: pakt se jiným výkladem pravidel změkčil. Pak se přidali ostatní a už bylo třeba politicky přivírat ekonomické oči až do doby, než to vše skončilo krizí eurozóny.

V souvislosti s přijetím euroústavy nastalo již značné obcházení pravidel. Když se nehodil do krámu výsledek nějakého referenda, byl prostě ignorován a v dalším kroku, tj. při ratifikaci Lisabonské smlouvy, bylo od referend převážně upuštěno. V Irsku, kde nebylo od referenda upuštěno, bylo opakováno a teprve ten „správný“ výsledek byl zafixován.

Při zřizování Evropské centrální banky (ECB) naprosto nikdo nepředpokládal, že by někdy kupovala dluhopisy členských států unie. Pravidlo nekupovat bylo pro každého samozřejmostí, dokonce bylo výslovně zakázáno nakupovat dluhopisy přímo od vlád. Ale jakmile to bylo v květnu 2010 politicky nařízeno, nezávislost ECB vzala za své a dluhopisy se vesele nakupovaly (i když „jen“ na sekundárním trhu) a to v celkovém objemu desítek miliard eur.

Lisabonská smlouva nepředpokládala, dokonce zakazovala, že by někdo někoho „bail-outoval“ (tj. vykupoval z vězení pro dlužníky). Jakmile to však bylo politicky nutné, eurofederalisté zatlačili na pilu a i toto pravidlo bylo obejito a posléze zcela padlo.

Nedodržování slibů

V mediální masáži v rámci procesu ratifikace Lisabonské smlouvy v r. 2009 jsme byli ubezpečováni unijními politiky - kromě jiného i německou kancléřkou Merkelovou - že změny unijních smluv provedené Lisabonskou smlouvou budou na velmi dlouhou dobu těmi konečnými. Pak že už další nebudou potřeba. Po necelém roce od přijetí Lisabonské smlouvy už Merkelová a Sarkozy (tehdejší francouzský prezident) volali po změně Lisabonské smlouvy a unijní politici jim na to radostně kývali (nakonec to vyústilo v přijetí drahého a těžko kontrolovatelného Evropského stabilizačního mechanismu na záchranu předlužených států). Jak má pak občan EU (ať již dobrovolný nebo nedobrovolný) unijním politikům věřit?

V procesu ratifikace Lisabonské smlouvy v roce 2009 si vymohl tehdejší český prezident Václav Klaus výjimku. Jednalo se o výjimku z listiny základních práv v Lisabonské smlouvě a to po vzoru výjimek Velké Británie a Polska. Evropská rada slíbila, že jí při nejbližší možné příležitosti - tj. při přijímání Chorvatska do EU - schválí. Ale Chorvatsko už dávno bylo členem Unie a výjimka ani po čtyřech letech přijata nebyla.

Když přijímala EU svou předchozí desetiletku (2000-2010, tzv. Lisabonská strategie), slibovala hory-doly, jak v růstu doženeme a předeženeme celý svět a jak v pokroku budeme excelovat. Ale skutek utek, zvolené cesty nebyly ty pravé k naplnění slibovaného.

Bude spravedlnost v dobrých rukou?

Při vědomí, jak EU dodržuje právo a sliby, mám celkem obavy o spravedlnost, když slyším, že EU zavedla eurozatykač. Mám i velké obavy z možného zneužití, když vidím, že je na spadnutí evropský vyšetřovací příkaz. A mám značné obavy, když čtu, že Evropská komise před měsícem poprvé v návrhu direktivy využila svých nových pravomocí podle Lisabonské smlouvy, aby prosadila provádění politiky EU za pomoci trestních postihů.

Konkrétně se jedná o nařízení o zneužívání trhu a návrh směrnice o trestněprávním postihu za zneužívání trhu. Návrh oznámila komisařka pro spravedlnost Reding (nomen omen - dalo by se jí přezdívat "Rudá inženýrka", neboť proslula sociálněinženýrským prosazováním kvót pro ženy) slovy jako „nulová tolerance“, „zločinci“, „bude hrozit vězení v celé Unii“, „aby se zločinci neměli v Evropě kde skrývat.“ (viz pozn. pod čarou C).

Připomeňme i případ, kdy byl ČEZ před časem (rok 2010) vyšetřován kvůli podezření na protitržní praktiky. Evropská komise poslala přepadově do centrály ČEZu úředníky a ti energetické společnosti prohledali dokumenty a počítače, aby pro vyšetřování shromáždili důkazní materiál. Nesuverénní orgány Česká republiky v tomto případu neměly žádné rozhodovací nebo povolovací pravomoci. Materiály a výsledky šetření byly a jsou k dispozici Evropské komisi. Ovšem jak má člověk věřit, že takto euroúředníky získané informace zůstanou utajeny a nedoputují např. do rukou konkurence? Zejména když si eurokomisaři zakládají po skončení mandátu poradenské firmy v oblasti, kterou předtím mnoho let jako komisaři regulovali. Jako příklad uveďme exkomisaře Güntera Verheugena (byl komisařem zodpovědným za oblast průmyslu),  který si v daném oboru po skončení funkce v r. 2009 založil vlastní poradenskou firmu s názvem „Evropská zkušenost“.

Zatímco ČEZ byl vyšetřován za údajné protitržní praktiky, nyní je na stole trestněprávní směrnice proti zneužívání trhu. Za pár let se možná dočkáme i trestů za bránění kolektivizaci trhu.

Nereformovatelnost Unie

Instituce EU jsou nedůvěryhodné. I když mnohdy slibují reformy, nedá se jim věřit.

Bohužel, skutečná reforma Unie není možná, neboť již příliš mnoho velmi vlivných jednotlivců i organizací má zájem na zachování současného směřování Unie.

Poslední pokus o reformu iniciovala např. Laekenské deklarace Evropské rady z r. 2001, zárodečný to moment Lisabonské smlouvy. Laekenská deklarace mimo jiné tvrdila, že nikdo nechce evropský superstát. Vyústila však v  Lisabonskou smlouvu, tedy v masivní přenos pravomocí na úroveň Unie (např. ztráta veta) a přidělení evropského občanství.

Jakýkoliv pokus o novou takzvanou reformu by ve svém důsledku sklouzl, a to zejména pro menší státy, do přesunu mnoha zbývajících kompetencí z národních vlád na úroveň EU.

-------------------

_{Pozn. pod čarou C:}

_{Zdánlivě bohulibý zákon v sobě může skrývat jistá nebezpečí zneužití, zvláště když prováděcí předpisy bude dávat dohromady Evropská komise. Postup naznačuje, že se využije nebo mediálně vytvoří „společnosti a blahobytu nebezpečná“ skupina, se kterou je třeba bojovat. Viděli jsme to v historii mnohokrát. A proti ní se vytvoří zákon. Jenže ten zákon je vytvořen tak, že je podle něj (jeho prováděcích předpisů) možno časem stíhat i jiné „nepřátele lidu“, než ty, kteří původně byli mediálně pranýřováni, navíc selektivně. Uvidíme, ale obecně mám obavu z přenášení trestních pravomocí na úroveň EU, neboť se náš stát zbavuje možnosti chránit své občany proti vůli či zvůli jiného státu. A ochrana občanů je jedním ze základních atributů suverénního státu. Naše ministerstvo spravedlnosti by před dalším kývnutím na přenos pravomocí na EU mělo zveřejnit statistická data z již běžícího „evropského zatykače“ a zkusit predikovat kvalitativně i kvantitativně důsledky „evropského vyšetřovacího příkazu“ a „směrnice o trestněprávním postihu za zneužívání trhu“. Neztotožňuji se totiž s Havlovým výrokem: „Kus suverenity mohou v Unii ztratit jedině lidé nečestní a šejdíři."}