Emigrujme z eurozóny

V eurozóně již jednou nohou jsme. Takže nemůže nikdo tvrdit, že se nás problémy eurozóny a případné návrhy na jejich řešení netýkají.

Před vrcholnou schůzkou EU 8.-9.12. v Bruselu se jako obvykle aktivuje eurofederalistická mediální masáž domácí, viz např. "IDEA: Rozpad eurozóny by vedl k poklesu HDP v Česku 4,5 %" ("...Dokonce i solidarita ve formě účasti na financování některého ze stabilizačních fondů může být pro ČR efektivní...") či "S&P varovala 15 zemí eurozóny před snížením ratingu" ("... slabý pokrok, jehož ve snaze zabránit dalšímu šíření finanční krize evropští lídři prozatím dosáhli, může být odrazem strukturálních nedostatků v rozhodovacím procesu v zemích eurozóny a Evropské unie ...").

Ale samozřejmě existuje i mediální masáž eurozonální, viz např. "So könnte der Euro kollabieren", "Wenn die Euro-Zone auseinanderbricht", "Szenario zur Euro-Krise: Was die Euro-Apokalypse für Deutschland bedeuten würde", "Scheitert Merkels Plan, ist der Euro am Ende". Překládat slova jako "kollabieren", "Apokalypse" či "Ende" netřeba.

Strašení stíhá strašení, je předestíráno, že následkem nečinnosti by byl rozpad eurozóny a následky rozpadu by byly tragické. Cílem je vzbudit dojem, že všichni přeci musí ten poslední, skvělý, vhodinědvanácté sesmolený návrh Sarkozyho a Merkelové na záchranu eura skrze směřování k fiskální unii schválit, jinak je vše stoprocentně v kopru. Jen ať to všichni hodně rychle odkývou, jinak právě jim zbude v ruce ten Černý Petr. Ať do toho moc nešťourají, jinak jistojistě budou právě oni zodpovědni za tu nastalou hrůzu po rozpadu.

Opět je předkládáno jediné možné řešení a skorovazalové tedy budou ve čtvrtek v Bruselu postaveni před hotovou věc. Alternativy (např. umožnění odchodu z eurozóny, možnost řízeného bankrotu) jakoby neexistovaly. Spíše je však špičky EU nechtějí ani vidět, neboť svůj politický kapitál nainvestovaly již dávno někam úplně jinam.

Merkelová, Sarkozy, Barroso a van Rompuy budou nadšeně volat (tedy van Rompuy asi spíše jen suše konstatovat), že pouhým přijetím kontroly národních rozpočtů z Bruselu se problémy vyřeší. Ale nevyřeší, ani krátkodobě, ani dlouhodobě. Bez skrytých či otevřených fiskálních transferů to nepůjde. Ani krátkodobě, ani dlouhodobě.

---

Nejzávažnější zpráva, kterou bych z té přehršle z posledních dní vyzdvihl, je náznak od nového šéfa Evropské centrální banky (ECB) Draghiho, že v případě shody zavazující národní vlády k podřízení se přísným pravidlům by ECB zvážila značné rozšíření programu nákupu dluhopisů předlužených států.

Merkelová se k těmto Draghiho slovům nebude před německým posluchačstvem vyjadřovat. Ale je jasné, že řeší její zásadní krátkodobý problém:
Návrhem změny pravidel EU směrem k fiskální unii, tj. opatřeními s účinkem, který se projeví (i když i to je spíše zbožné přání) až za dlouhou dobu totiž nelze vyřešit současné akutní dluhové problémy eurozóny (např. Itálie si musí v r. 2012 půjčit přes 300 miliard eur, což se blíží k 20% jejího HDP; celá eurozóna si pak potřebuje v r. 2012 vypůjčit cca 1100 miliard eur.)

Kancléřka Merkelová a šéf ECB hrají každý na jinou strunu, ale v akordu říkají: Napřed se, státy eurozóny, zavažte k dlouhodobému dodržování přísných rozpočtových pravidel a tudíž k převodu dalších pravomocí na (nevolené) eurokomisaře, teprve pak otevřeme stavidla finanční pomoci, která zmírní vaše akutní dluhy.

Kancléřka Merkelová přejde otevření stavidel mlčením, svým voličům nadšeným z prosazení příslibu rozpočtové kázně v eurozóně to nebude muset okamžitě zdůvodňovat.

---

Co kancléřka Merkelová svým voličům také neřekne je, že rozpočtová unie, ke které směřuje, znamená fiskální transfery z Německa na jih (ať již otevřené či skryté – forma může být různá) nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě.

Může se stát, že Merkelovou navržené změny smluv směřující k fiskální unii - přese všechny peripetie schvalování v parlamentech či referendy - za několik let přece jen projdou. Třeba už jen z toho důvodu, že hesla o omezování deficitů zní krásně zodpovědně (ano, státy by jistě měly vyrovnávat rozpočty; měly by tak však činit o své vlastní vůli, nikoliv z donucení, a za podmínek, kdy mají reálné směnné kurzy a úrokové sazby).

Pokud poté navrhovaná změna smluv vstoupí v budoucnu v platnost, nemá však eurozóna v žádném případě vyhráno. Právě naopak. V stále heterogennější "Unii stability" (jak ji nazývá německá kancléřka) bude permanentně hrozit nestabilita. Buď ekonomická, nebo politická, ale spíše obojí.

Ne každé zemi bude vyhovovat kurz eura a jeho centrálně stanovené úrokové sazby. U některých to bude podvazovat tolik potřebný růst. Možná pak pro některé státy bude výhodnější platit pokutu než dodržovat pravidla.

Na druhou stranu, pokud bude Evropská komise či Evropský soudní dvůr plnění přijatých pravidel nekompromisně vyžadovat, povede to k averzi k centrálním orgánům i ke třenicím mezi národy. Stejně tak budou nutné fiskální transfery trnem v oku obyvatel těch zemí, které je budou platit, což opět povede ke vzrůstu nesnášenlivosti vůči obyvatelům států, které naopak transfery budou přijímat.

-----

Pro Českou republiku existuje na nastalou situaci zřejmá odpověď: Odejděme z eurozóny. Vytáhněme odtud tu jednu nohu, kterou už tam máme.

Premiér Nečas by měl vznést požadavek na optout z přijetí eura. Je třeba připomenout, a to nejen našemu premiérovi, že jsme při vstupu do EU nevstupovali ani do fiskální, ani do dluhové unie. A že o této budoucí radikální proměně se občanům nikdo ani nezmínil, natož aby se jich na to ptal.

Nyní je sice každý ekonom, úředník, politik napojený na orgány EU strašně chytrý a tvrdí "Já to vždycky říkal, bez fiskální Unie je měnová unie odsouzena k zániku." Pozdně prozřel dokonce i spoluautor eura, J. Delors. Jemu a podobným je třeba jasně oznámit: "Ano, bez fiskální a transferové unie nemůže měnová unie v současném (heterogenním) rozsahu dlouhodobě fungovat. ALE: Ne, neříkali jste to. Ne, občanů jste se neptali, zdali to chtějí. A ti ekonomové či politici, kteří to již tenkrát před lety naopak říkali, byli z vaší strany ostrakizováni".

A k tomu je ještě třeba dodat: Pokud chcete změnit eurozónu na fiskální unii, pak nejčistší řešení by bylo zrušit euro a začít vytvářet měnovou unii znovu a to spolu s unií fiskální. A - samozřejmě - se na názor nejprve zeptat obyvatelstva. A neříkejte, že jste již za státy eurozóny spálili všechny mosty a že není cesta zpět. Něco tak nezodpovědného byste přece neudělali, že ne?

Nebo, přinejmenším, se dotažte obyvatelstva jednotlivých států v referendech, zdali navrhovanou změnu "měnové unie" na "fiskální a měnovou unii" vůbec chtějí. Pokud nelze jedno bez druhého, pak i referendum musí být o obou uniích zároveň. Zeptejte se, zdali chtějí kontrolu rozpočtu Bruselem. Zdali chtějí, aby jejich vlády plnily pod hrozbou pokut rozpočtové pokyny z Evropské komise. Zdali chtějí, aby se jejich volení politici stali úplnými vazaly eurobyrokratů. Zdali chtějí platit do tzv. finančních stabilizačních mechanizmů eurozóny. Zdali chtějí, aby o plnění/neplnění rozpočtových pravidel rozhodoval Evropský soudní dvůr. Zdali chtějí finanční transfery méně výkonným regionům.

---

Příští rok, přesněji 26. září 2012 nastane zajímavé výročí. Uplyne 800 let od podpisu Zlaté buly sicilské, důležité listiny Českého království, ve které se mimo jiné praví:

" ... i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. ..."

Pokud Česká republika přistoupí k eurozóně (a to hrozí), pak s ustanovením typu "beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho" se už můžeme zcela rozloučit.

A proto: Emigrujme z eurozóny dříve, než nás přinutí do ní vstoupit i druhou nohou.