Oranžový billboard s Paroubkem uprostřed a nápisem „Bojuji za vaše důchody“ nelze přehlédnout. I když záměr je jasně průhledný, tedy získat ve volbách důchodce, billboard zde září na očích všem, nejenom důchodcům. A ti v aktivním věku z něho mohou nabýt dojmu, že i jim pan Paroubek zajistí ve stáří důchody. Naprostý omyl. Klamavá reklama. Nezajistí.
Nejsem expert na důchodové zabezpečení. Chod některých procesů je ale celkem snadno nahlédnutelný i laikovi, který umí dopočítávat procenta do sta. Paroubek nebojuje za důchody současných pracujících. A je mu to celkem jedno, dvacet let dopředu jeho myšlenky nezalétají. Jinak by si nebylo možno vysvětlit nečinnost (nebo, připouštím, simulovanou „aktivitu“) parlamentních stran stran důchodového systému v mnoha předchozích letech jinak, než leností jejich představitelů. Takže buď ignoranti, nebo lenoši.
Ale abych jim nekřivdil přespříliš. Vyčítat jim je možno neochotu nalézat řešení. Avšak za příčinu opravdu nemohou. S důchodovým systémem jsme se už dávno dostali do slepé uličky, jak by řekl optimista. Pesimista by řekl, že do pasti. A nemůže za to ani Zeman, ani Havel, ani Špidla, ani Paroubek, ani Topolánek, ani média, ani EU, a dokonce – překvapivě - ani Klaus, který prý jinak podle mnohých může za všechno. Mohou za to (pro mne neznámí) iniciátoři průběžného důchodového systému po druhé světové válce a jejich následovníci (a to i v Československu), kteří tento systém dovedli k ‘dokonalosti‘. Předpokládal bych, že na špici zavádění tohoto systému byly socialistické státy a ty kapitalistické se pak pod tlakem přidaly, ale to je jen moje osobní teorie.
Je však zřejmé, že při potlačování systému „spoření si na stáří“ a zavádění průběžného důchodového systému v minulosti mohla teoreticky existovat generace lidí, kteří si celý život nemuseli platit na důchod nic (ani státní důchodové pojištění, ani skutečné spoření na důchod) a přesto důchod dostali. Tak to ve skutečnosti asi nebylo a stát od nich kdysi jistě ‚důchodovou daň‘ vybíral a peníze ‚prošustroval‘ na něco úplně jiného, třeba na armádu. Ale faktem je, že tenkrát při přechodu na průběžný systém musel existovat po určitou dobu jistý finanční přebytek. A v tom je kámen úrazu: přechod opačným směrem, od průběžného financování na ‚spoření si na důchod‘ znamená naopak značný nedostatek peněz v systému (odhaduji to v ČR zhruba na 300 miliard korun ročně a to po dvacet či více let po sobě). Takže ta změna byla buď ireverzibilní (past) nebo reverzibilní za cenu značné námahy (slepá ulička šla z kopce, teď je třeba zpátky jít do pořádného krpálu).
Jaké jsou možnosti řešení. První je ponechat průběžný systém jako dominantní. Vzhledem k demografickému vývoji je pak ale nutno připustit masové přistěhovalectví (nutné z krátkodobého hlediska) a podpořit porodnost (nutné z dlouhodobějšího hlediska), aby bylo dostatek „duší“ platících na průběžný důchodový účet. Bez zvyšování věku odchodu do důchodu (a tudíž aktu nespravedlnosti vůči lidem v produktivním věku) by se to však zřejmě stejně neobešlo. Navíc nelze očekávat, že přistěhovalci budou solidární se stárnoucí populací původního etnika. Při vhodné příležitosti se pokusí z plateb na průběžný důchodový účet vyvléci, zejména pokud budou jako voličská skupina jazýčkem na parlamentní rovno-váze. Jenalo by se tedy o přešlapování u zdi na konci slepé uličky s případnými tristními důsledky pro stabilitu státu.
Z dlouhodobého hlediska spravedlivá je možnost druhá: učinit dominantním individuální spoření na stáří. Avšak zde je právě ten strmý kopec, jedině vedoucí ven ze slepé uličky. Žádoucí změna systému z dominantně průběžného (nespravedlivého) na více individuální (spoření si na stáří), tedy i více spravedlivý, může být docílena jedině nespravedlivým „vykořistěním“ současné generace práceschopného obyvatelstva. Ta bude muset platit zároveň do průběžného účtu a zároveň si spořit na důchod, kterého se možná nikdy nedočká díky pravděpodobně paralelně se zvyšující věkové hranici pro odchod do důchodu. Anebo si nespořit, vzdát se výhledu na solidní důchod a odejít z pracovního procesu rovnou do hrobu. To vypadá dosti drasticky, ale pro valnou část lidí stojí otázka takto natvrdo: buď budu navíc spořit na důchod a budu teď víceméně živořit nebo na něj spořit nebudu a živořit budu ve stáří. Pro co se asi takoví lidé (a to i ti zodpovědní) rozhodnou, pokud jim vláda dá možnost volby? Zvláště když se bude hranice odchodu do důchodu stále posouvat k průměrné délce života?
Možnost, že by tu obrovskou díru v důchodovém „rozpočtu“ platil po dlouhou dobu někdo jiný, než ti činní, neexistuje. Ulehčit se to dá jedině rozložením na více let a tedy postupnějším přechodem, ale právě o to dřív se musí začít reformovat. Ztratili jsme však již nejméně desetiletí. Řešení je podpora porodnosti, zřejmě i řízené přistěhovalectví a co možná nejpozvolnější (a tedy nejméně nespravedlivý) přechod na spořicí systém a útlum toho průběžného. Na tom se však politické body nevydělají. Oranžoví lenochodi tudíž hájí jen současné důchodce, na ty budoucí zvysoka kašlou a naprosto nekonají. Již mnoho, mnoho let. A pak přijdou s billboardem „Bojuji za vaše důchody“...
ČSSD může vyhrát. Může vyhrát právě i díky tomu, že průběžný důchodový systém zpřetrhal mezigenerační vazby a solidaritu. Důchody svých rodičů nevytváří dcery a synové. Bojuje za ně oranžový lenochod.
PS: Výňatek z atlasu zvířat: Lenochod dvouprstý je samotářský tvor, který tráví celý život v korunách stromů, kdy svůj strom opouští zpravidla až v okamžiku, kdy spásl všechno listí.
