Kdyby vás někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl do pařížské městské železnice (RER), v první chvíli byste možná tipovali, že se nacházíte někde v jižní Africe nebo v Brazílii. Polovina osazenstva vagonu jsou totiž černoši.
Pochyby by však rychle rozptýlilo hlášení obsahující slovo „terminer“ či tak nějak a následně z vlaku vystupující davy ve stanici, která ještě zdaleka není konečná. Ano, je zde stávka a proto městská železnice nejezdí podle standardního jízdního řádu, nýbrž podle stávkového a ten nařizuje ve stanici Paris Nord přestup. Vše je jasné, vítejte v Paříži, ve městě specialistů na stávky a demonstrace. Každý deník na úrovni prý zde musí mít kromě stránky s předpovědí počasí, televizním programem a sudoku i stránku oznamující předpokládané stávky.
V současnosti jsou zaměřeny proti plánovanému zvýšení hranice odchodu do důchodu z 60 na 62 let. Už se nejedná ale jen o stávky a demonstrace, pořádané masově dokonce i u letištního terminálu. Odboráři již i blokují rafinérie a jezdí kamiony schválně pomalu po okruzích měst. Podle mnohých z nich je ekonomické strádání způsobené pomocí blokování jedinou účinnou cestou, jak může tzv. „Mouvement social“ prosadit své požadavky. „Blokáž“ je pro Francouze jistě nepříjemná, přesto přes 70% obyvatelstva toto hnutí podporuje.
Protesty míří proti prezidentu Sarkozymu a jeho vládě. Sarkozy radši přenechává první linii boje svému předsedovi vlády Fillonovi a sám se věnuje o poznání příjemnějšímu jednání, např. s Merkelovou a Medvěděvem v Deauville. Jen občas pronese jednu dvě věty ve smyslu, že není kam ustupovat.
Je třeba říci, že francoužští odboráři si stěžují možná na správné lampárně, možná i na správnou lumpárnu, ale rozhodně na nesprávného lumpa. Měli by spíš žalovat na své otce a dědy. Ti po desetiletí volili politiky, kteří zavedli a dovedli k dokonalosti dlouhodobě neudržitelný penzijní systém. Sarkozy ho jen převzal a alespoň se snaží se zhoršujícím se stavem něco provést. I když je otázkou, zdali jsou tyto kosmetické úpravy dostatečné.
Na úterý 19.10. byla naplánována generální stávka a gigademonstrace. Stojím na náměstí Denfert Rochereau a pozoruji desetitisíce velmi dobře organizovaných odborářů s oranžovými vlajkami Cfdt, jedné z odborových centrál, jak pochodují směrem ke středu Paříže, kde se spojí s ostatními statisíci lidí. Je však mezi nimi – alespoň v tom proudu, který sleduji - v těchto odpoledních hodinách jen velmi, velmi málo černochů. (Pozn: Podle akčních televizních záběrů a hlavních fotografií v denících, zajímajících se většinou jen o násilné střety demonstrantů s policií by se tak nemuselo zdát, ale na odpoledních pokojných demonstracích se objevují většinou bílí demonstranti středního věku. Intenzita černé barvy pleti se zvýší až vpodvečer, kdy budou študenti házet kameny na policii. Díky tomu se co do frekvence vyslovování v televizi zařadí na přední místo vedle slov „mobilización“ a „blokáž“ též slovo „provokación“).
V souvislosti s nesouladem poměru přepravovaných černochů a bělochů v městské železnici RER zmíněným výše na straně jedné a poměrem účastí černochů a bělochů na nenásilných odpoledních demonstracích na straně druhé se naskýtá teze, že ti demonstrující odboráři většinou jezdí do práce autem. Asi to tedy nejsou tak úplně sociální případy. Toto domnění mi mimoděk den předtím potvrdila i zástupkyně výzkumné organizace, která právě přechází na jedno z francouzkých ministerstev na post ředitelky odboru. Svěřila se, že i ona na tyto demonstrace „Mouvement social“ spolu s dcerou chodí. Buď nesprávně rozumím slovu „social“, nebo ona bojuje za někoho jiného, ne za sebe.
Na náměstí Denfert Rochereau však nestojím náhodou. Ne, nechci se připojit k pochodu. Stojím frontu na vstup do pařížských katakomb které v tomto místě začínají. U vchodu černoch zkontroluje, zdali nemám bombu, černoška mi v pokladně prodá lístek, další černoch odtrhne papírek a vpustí mne dovnitř. Dole v některých exponovaných místech také hlídači-černoši dohlíží na proud turistů. Nikdo z nich nestávkuje, nikdo z nich nedemonstruje. Vzpomínám si, že v hotelu na recepci mne přijala recepční-černoška. Ráno doplňovala potraviny u snídaně černoška. V obchodě mi namarkovala nákup také pokladní-černoška. V restauraci mne obsloužila servírka-černoška. A lístek na RER mi koneckonců prodal také černoch. Nepamatuji se, že bych za těch pár dní v Paříži využil služeb nějakého nečernocha, tedy kromě echt francouzského kuchaře v restauraci.
Zvláštní. Jsou snad ti černoši stávkokazi? Nebo žádné sociální jistoty nemají, takže o jejich zachování nemusí bojovat v „Mouvement social“? Nejspíš ale mají jen mnohem lépe vyvinutý pud sebezáchovy než jejich více zakořenění a lépe situovaní spolupařížané.
Dole v katakombách docházím ke kostnici. Statisíce a možná miliony kostí a lebek přenesených sem v 18. a 19. století poté, co kapacita pařížských hřbitovů přestávala stačit přísunu. Nekonečné moře zbytků po lidských osudech. Je to zvláštní pocit, mít před sebou ostatky té spousty lidí, kteří ani náhodou nesnili o nějakém penzijním systému a sociálním zabezpečení a o věku odchodu do důchodu. A kdesi dvacet metrů nad nimi za zvuků internacionály pochodují desetitisíce odborářů, kteří z toho všeho nechtějí ustoupit ani o píď.
Nabývám dojmu, že když budou ti oranžoví nahoře úspěšně provádět „blokáž“ penzijní reformy, pak se ve vydobytém důchodu v šedesátce dočkají toho, že je jejich vnuci budou posílat kamsi. Nejspíš za těmi z katakomb. A teď nemám na mysli černošské hlídače kostí.
