Chmelová brigáda. Tohle spojení slov máme spojené s dobou již nějaký čas minulou, ale ve skutečnosti funguje dodnes, i když v menším provedení. Já si jednu takovou právě prožil, pomáhal jsem při sklizni populární zemědělské komodity, chmelu...
Čtvrtek 20.srpna, kolem šesté hodiny ráno. Na malé vesnici na Rakovnicku právě začíná sklizeň chmele. Připraveno je 7 traktorů, aby vyjely na pole. Zaburácí však motory pouze šesti z nich. Jeden zůstává ve dvoře mlčky zaparkován. Zrovna číslo 5, kterému dle losu mám dělat závozníka já. Čekám. Traktorista zaspal. Po půlhodině se z ubytovny vypotácí postava muže středního věku. Velmi klikatou cestou zamíří ke svému traktoru. Pozdravím traktoristu, kterému teď mám přes dva týdny být k ruce jako pomocník. Omráčí mě alkoholový zápach. Po chvíli úprav kolem stroje se i náš traktor rozjíždí. I s nemalým množstvím promilí v krvi zvládá traktorista jízdu na pole skvěle. Tihle chlapi to už prostě mají v ruce a na jízdě není znát, že má řidič ještě nabráno ze včerejšího flámu. Během pár hodin hodin se alkoholový zápach z kabiny traktoru vytrácí a je nahrazován cigaretovým.
Sobota 6.září, kolem osmé hodiny večer. Sklizeň chmele skončila a na probíhající dočesné, tedy oslavě konce sklizně, se právě strhla pravá vesnická bitka. Pár jedinců, hlavně strojníci z česaček, si sem přišlo vyřídit účty, načež do rvačky zatáhli asi 10 až 15 lidí, mezi nimi i několik z nás brigádníků. Rány pěstí, roztrhaná trička, košile od krve, monokly u očí, sem tam rozbitá sklenice piva, vykopnuté sklo od dveří do pokoje na ubytovně. Naštěstí nedojde k žádnému zranění vyžadujícímu převoz do nemocnice. Jen nějaké odřeniny.
Obě tyto události se skutečně staly. Tady je to normální. Policii nikdo nevolá a ta se tak o těchto věcech ani nedozví. Snad je to i dobře. Jsme na vesnici a lidé v ní si žijí vlastním životem, práce je tu těžká a lidé mají daleko ke kancelářským bílým límečkům z velkoměst. Traktorité by neměli jezdit opilí, ale stává se to. A onu písničku, že když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem a nebo sekerou, není třeba brát až tak doslova. Většinou zůstane u holých pěstí.
Mimochodem, toho traktoristu, co první den ráno zaspal a pak jezdil opilý, v průběhu sklizně vyhodili. Ve dvanáctém dni sklizně totiž zaspal dokonce o tři hodiny a tím pro něj práce skončila. Ostatní traktoristé si radši dávali nealko pivo. Ani na venkově už nepanuje divoký západ...
Sklizeň chmele je však především celá řada dní práce. Maká se za každého počasí 12 hodin denně. V dešti a bahnu, ve větru, v horku, v prachu, prostě vždycky. Já dělám závozníka na traktoru - jezdíme po poli a strháváme chmelové štoky, vysoké až pět metrů. Můj úkol je stát na vlečce a strhnout ručně ty rostliny, které strhávač na traktoru pustil. Urovnávat kupu chmele, aby nevypadávala z vozu, občas ušklapat, ať se toho vejde víc. Když je vlečka plná, jede se na česačku, tam brigádníci chmelové štoky navěšují do mohutného stroje, jenž oškube listy a šišky chmele, dokáže je i vytřídit. Šišky putují do sušárny, kde se vysuší za teploty přes 50 stupňů, následně lisují do v padesátikilových pytlů a takto odešlou do Žatce, kde jsou skladovací prostory pro chmel.
Při výkupu se ještě dělá chemická analýza, která zjistí kvalitu chmele. Chmelové šišky obsahují pylový prášek (lupulin). Kvůli němu se chmel češe, neboť právě ten je nositelem oné hořkosti, kterou od piva očekáváme. Podle stavu hořkosti je pak teprve stanovena cena, za kterou se surovina od zemědělce vykoupí. Chmel je u piva pouze kořením, takže na půlitr vystačí jen asi tři chmelové šištičky. Jeho vliv na cenu piva je minimální, pokud se pivovary při zdražování odvolávají na rostoucí cenu chmele, je to spíš jen výmluva.
Moc romantická už dnes práce na chmelu není. Brigádníci pomáhají buď na drncajících traktorech, nebo u hlučných česacích strojů. Traktor, se kterým jsem jezdil, byl vyroben v tom samém roce, kdy jsem se já narodil - 1987. A ze sedmi, strojů které tam jezdily po poli, byl druhý nejnovější. Tím nejnovějším byl zelený krasavec značky John Deere, kterého zemědělci koupili až letos. Nejstarší traktor měl rok výroby 1979. Jestli to ukazuje na stav našeho zemědělství, si vyhodnoťte sami.
Staré dobré vykotlané Zetory mají něco do sebe. Když se tenhle stroj porouchá, traktorista se na to podívá, sem tam dá ránu kladivem, něco utáhne nebo promaže a jede se dál. Když se porouchá nový moderní traktor, začnou svítit kontrolky na palubní desce, jež připomíná monitor počítače. Řidič se může akorát podívat do návodu k použití traktoru, kde se dočte, že má zavolat odborný servis. Inu, časy se mění.
Práce v zemědělstí je stále tvrdá a bídně placená dřina. Lidé v něm se pohybující kouří jednu krabičku cigaret za druhou a prolévají to pivem. Jejich slovník není dvakrát bohatý, o to však vulgárnější. Tam na tom poli to působí tak přirozeně. I já jsem na sobě poznal, že moje mluva najednou hodně zhrubla.
Když pak z rádia zaslechnete něco o tom, jak se politici dneska zase na něčem nedohodli, zní to směšně. Zemědělec se nemůže na něčem nedohodnout a odjít domů, jako politik. Zemědělec musí pracovat a případné spory řešit rychle. Je potřeba sklidit chmel, než začne hnít. Na řečnění tu nikdo není zvědavý. Hádkám se nejde občas vyhnout, ale pracovat se musí dál.
Jak se to stane, že se vlastně mladý člověk z velkoměsta ještě v dnešní době dostane na chmelovou brigádu? Ne, jenom kvůli penězům se na chmely nejezdí. Plat nás brigádníků je kolem 50 korun na hodinu. Na jedné straně dostanete zdarma ubytování a jídlo, na druhé za dobu sklizně prakticky zníčíte oblečení, ve kterém pracujete. To si musíte přivést vlastní, vyfasujete jenom rukavice a pracovní pláštěnku do deště.
Jezdí se za zážitky. Vypadnout z domu, zkusit jiný život. Poznat nové lidi, otestovat již zavedené vztahy. 18 dní žádný počítač ani televize. Zjistíte, že žít offline vlastně vůbec nevadí, že při celodenní práci a večerní hospodě vás opravdu netrápí nepřečtená pošta v emailu a podobně. To co se zdá mnohému člověku dnes už nepřestavitelné, se ve skutečnosti dá vydržet docela snadno. Nevíte, jak se hrál fotbal, který politik co provedl, kde se stala nějaká tragédie a která celebrita se rozvádí. A nechybí vám to. Ani trošku.
Někdo se na chmelu zamiluje, jiný rozejde s dosavadním partnerem. Obojí se v našem kolektivu 30 brigádníků stalo. Občas jsme si připadali jako v reality show, které před nějakou dobou proběhly na našich televizích. Ponorková nemoc rozděluje a večerní posezení u piva spojuje. Taky se zpívá. Oficiální hymnou naší brigády se stala skladba Jarošovský pivovar. Pouštím si jít tu při psaní tohoto článku a nostalgicky vzpomínám na ty báječné dny s báječnými lidmi mezi chmelnicemi. Ach jo, proč zase až za rok...
Teď už jsou chmelnice po celém Česku prázdné. My brigádníci se již doma zotavujeme. Užíváme vymožeností jako je normální sprcha bez čekacích dob, splachovací záchod, měkká postel, kvalitní jídlo, čisté oblečení a tak dále. Najednou si toho všeho člověk váží víc. A ví přitom, že se dá žít i bez toho.
Když jsme byli coby brigádníci na cestě domů, shodli jsme se, že příští rok pojedeme zase. Do té doby ale bude třeba vypít letošní úrodu. A pro ty, kdo pivo nemají rádi, mám dobrou zprávu. Využití chmele není jen v pivovarnictví, ale prý i ve farmacutickém a chemickém průmyslu. Tak na zdraví!
P.S. O loňské sklizni chmele jsme psal článek na jeden pivní server, případní zájemci ho naleznou k přečtení zde: http://www.pivnidenik.cz/clanek/203/Starci-na-chmelu-2007.htm
