Na českých vysokých školách se rozmáhá znepokojivý jev - nezaměstnaní s nálepkou doktorandů.
"Půjdeš taky na doktorát?" " No jasně, práci je teďka sehnat těžký, tak aspoň těch šest tisíc stípka je nějaká jistota!" Asi tak nějak vypadají rozhovory snad tisíců vysokoškoláků v posledním ročníku magisterského či inženýrského studia. Na jaře, ještě před obhájením diplomky, už podávají přihlášku na dalších pár let studia, jehož smysl možná tak úplně neznají ani oni sami.
Cílem doktorského studia, jehož výsledkem je zisk dalšího titulu ke zvelebení jména, by správně měla být příprava potenciálních vědeckých pracovníků, tedy elity národa. Realita všedního dne však bohužel stále více leží trochu jinde. Na doktorské studium už dávno nemíří jen ti nejlepší, ale stále více těch průměrných, ba dokonce spíše podprůměrných studentů, jejichž motivem je skutečnost, že mají problém si po skončení vysokoškolského studia najít odpovídající práci. Situace se velmi zhoršila po roce 2008, kdy nastala ekonomická krize a čerství vysokoškoláci začali mít trhu práce značné problémy.
Během doktorského studia budou mít zajištěno stipendium, z něhož se sice vyžít nedá, ale s pomocí nějakých brigád a jiných přivýdělků už to tak snad půjde. A to vše vlastně jen za prodloužení si studentského života o dalších pár let.
Školy většinu doktorandů přijmou, aby také ne, využívají je jako levnou pracovní sílu. Přihodí jim vedení nějakého cvičení pro prváky, nechají je vypracovat pár posudků na bakalářky a diplomky, čímž se ušetří peníze, protože práce doktoranda je neporovnatelně levnější, než kdyby ji vykonával nějaký docent, či snad profesor. K tomu doktorandi obohatí školu o výzkumnou činnost, vyjde jim nějaký ten článek a všichni jsou spokojeni.
Opravdu všichni? Společenský prospěch doktorandů je dost diskutabilní. Většina z nich se stejně ve vědecké sféře neuchytí a po ukončení studia jen narazí na dříve odsunutý problém - nutnost najít si práci. A to už jim táhne na třicet, stát do nich za jejich v té době už ne úplně krátký život nalil neuvěřitelné množství peněz, a oni jsou na trhu práce často válcováni magistry, kteří mají v jejich věku už důležitou praxi z pracovního procesu a co je nejhorší, jsou často výrazně schopnější.
Tu skutečnou vědu dělá na školách jen elita, stále početnější houfy doktorandů se zabývají většinou jen zbytečnými pseudovýzkumy, které fungují jako veřejně prospěšné práce - a doktorské stipendium pak plní roli sociální dávky ne nepodobné podpoře v nezaměstnanosti. Zatímco na úřadě práce dostanou nezaměstnaní za úkol uklízet ulice, na vysoké škole dostanou vědecký úkol, o jehož prospěšnosti pro společnost lze často s úspěšně pochybovat.
Já osobně jsem po dokončení magisterského studia začal standardně pracovat. Při hledání práce jsem měl štěstí a je možné, že až v ní skončím, budu mít také problém se sehnáním nové. Jsem však plně odhodlán, že v tom případě zamířím tam, kam bych skutečně patřil - tedy na úřad práce, nikoliv na doktorské studium. Kam mě mimochodem také, jako dnes asi každého, učitelé lákali. Že prý jsem schopný a bla bla bla.
Veřejnost by neměla být lhostejná k tomu, že na vysokých školách bují ve stále větším rozsahu jakási podivná alternativa k nezaměstnanosti. V době, kdy nejsou peníze na to či ono, je to skutečně docela drahý špás, vyživovat tisíce zbytečných dokotorandů. A řešení je jednoduché - přimět vysoké školy, aby na doktorské studium přijímaly skutečně jen ty nejtalentovanější. Jen budoucí vědce. Takové, jakých je mezi současnými doktorandy jen zlomek... bohužel.
