Znám jméno příštího prezidenta. Budu to já.

Ano, už jsem se rozhodl, chci se stát prezidentem ČR. Proč ne zrovna já, když na prezidentský stolec hodlá usednout už kde kdo?  Podmínky bych splňoval, a když už přímá volba, tak konejme i přímé činy. Podle Václava Klause nám tímto hrozí velké nebezpečí. V českých podmínkách je přímá volba prý zbytečná a povede pouze k politickému „hledání superstar“.

Tyto názory vyjádřil v loňské předvánoční diskuzi na TV Prima. Chyťme pana profesora za slovo a řeknu vám, kde mne hledat. Na vysokém továrním komínu to bude. Spíše jen do jeho půlky, to abych měl prostor pro vyjednávání. V té výši mne zmerčí každý a začne mela. Hele ho, sebevraha! Omyl, za tím cirkusem je obyčejný kalkul! K místu veřejného divadla se totiž seběhnou davy. Budou ječet sirény sanitek, hasičů, i policie si mně přijede omrknout. Vyšle za mnou psychologa a začne otcovské přemlouvání, abych z komína slezl. Spolu s ostrými hochy na mně nepochybně budou mimořádně zvědavé všechny televizní stanice. Snová chvíle všech jiných kandidátů. Pokus psychologa vetřít se mi do duše, musím zlikvidovat hned v úvodu. Místo laskavé výzvy, že mi s osobními trablemi pomůže, výstražně povylezu o pár příček na komínu výše. A udělám to vždy, jakmile psycholog jen otevře pusu. Jinak jistojistě skočím!

Chvilku dramatické odmlky samozřejmě vyplním. Já, vítěz v hledání prezidentské superstar. Identifikace mé osoby, v médiích letitý otrok, bude pro novináře otázkou několika sekund – kolegáček si spletl komín s rozhlednou a teď se z toho podělal. Vyvedu žurnalisty z omylu prostým vysvětlením - neslezu, dokud se nestanu prezidentem! A že to vyjednávání nějakou dobu potrvá, tím jsem si jist. Mezitím budu hlavní hvězdou zpravodajských relací a tutově i miláčkem národa. Potřebných padesát tisíc podpisů se seběhne jako nic. Budu mít nárok i na padesát milionů, nutné to prašulky na kampaň. Což ale platí pouze pro mé upocené, ničím nezajímavé soupeře. Po extempore na komínu totiž budu známý, jak Klausova čornutá propiska.

Ušetřené miliony za kampaň hodlám postupně rozdávat národu. Každému jedinci hezky na účet a to by v tom byl čert, aby mne pak prezidentem nezvolil. Přesně tyto podmínky bych z výšin komínu křičel na ustarané maníky, kteří se usilovně snaží potlačit myšlenku, že je na čase toho trotla z komína rovnou sestřelit. Finále veřejného divadla je přitom prosté – po příslibu naplnění mých tužeb bych mezi svůj spontánně utvořený fanklub dobrovolně slezl. Jasná zpráva, že bych skončil ve cvokárně. Proč o tom vlastně píšu? Když tak lehce sleduji mediální sondáž do hlubin některých kandidátských duší či jejich příznivců, pak bych s nimi v tom zmíněném zdravotnickém zařízení klidně sdílel i společný pokoj. Jako na Hradě bychom si už připadali tak jako tak.