Voličovo mediální bludiště

Byly doby, kdy si práceschopný občan nedovedl začátek dne představit čtením své oblíbené tiskoviny. Flákač a práce se štítící člověk sice dělal to samé, ale o tom to není.

Řeč je o novinách, rádiích a televizích, kterých je dnes v nabídce tolik, až v hlavě třeští. Ve finále si pak stejně vyberete dva tři kanály, které odpovídají vašemu naturelu. Stejné je to s rozhlasovými stanicemi, novinami, o dalších ani nemluvě. Avšak jedno je v nich naprosto stejné. Vzájemná válka novinářů.

Profese novináře byla, možná někde ještě je, a snad zase i bude, službou veřejnosti. To především. Zdravá konkurence, kdo se dříve vytasí s něčím zajímavým, byla podstatou této služby. Pomalejší média zase využívala nedostatek horké zprávy - nebylo a nemohlo v ní být zpočátku všechno. Vyfutrovala proto původní info o své vlastní zjištění a čtenář měl pak ve velmi krátké době slušnou porci informací, ze které si mohl vytvořit ucelenější názor. Tím pak směroval i své mínění, přesvědčení, ke komu inklinovat a ke komu ani ve zlém snu. To vše je takřka minulostí. Konkurence v médiích se přetavila na sílu otevřeného osočování, kdo a proč udělal tu kterou chybu. Čtenář pak mimo jiné vstřebává vzájemné plivance a to jej samozřejmě nemůže dlouho bavit. Někdejší nepsaný zákon šéfredaktorů, že do vlastních řad se nestřílí, s velkým gustem někteří porušují. Proč? Jsou v gáži vlastníků médií a „mazat“ se s nikým nesmějí. Tudíž ani ve veřejném prostoru. Nemáš-li na to žaludek, pak nemůžeš být šéfredaktor.

Aby nezůstalo jen u slov. Čtenář si jistě vybaví posměch Babišových tiskovin na účet Seznamu. Šaráda s návštěvou dvou investigavců ve Švýcarsku u Babiše juniora. Důsledek? Pětiprocentní nárůst obliby Hnutí ANO. Rozuměj Andreje Babiše. A rozuměj ještě lépe: Truc hlasy na protest kvůli „mediální šikaně Babišovy bývalé rodiny“. Ve stejném duchu se útočí na Českou televizi a šéfredaktor MF Dnes se tetelí blahem. Krom toho, že vyhrožoval odkrytím pokličky financování Seznamu jejím majitelem. Ať už se věci mají jak chtějí, takový člověk na takovém mediálním postu selhal. Není arbitrem, ani soudcem z lidu, nesmí být ani samozvaným soudcem. Média finálně neřeší problémy, jen z podstaty upozorňují na její příčiny a mohou polemizovat nad jejími důsledky. V tom tkví veřejná služba.

Když ne, jsou to jen osobní ambice těch, kteří za každou cenu veřejně šíří své odsudky, přitom svou vlastní cenu spatřují v nedostižnosti ducha. Omyl. Jejich cena je mizivá a poplatná jen tomu, kdo je platí a kvůli čemu. Až tam dnes média dospěla. Pak se nelze divit, že čtenář nabývá správného dojmu, že novinářská branže je už jen pouze divoká smečka predátorů, honící se za kořistí, ať to stojí, co to stojí. A ono to pak v očích čtenáře stojí....Však víte za co. Cesta nápravy? Teď už dlouhá a trnitá. Morální úpadek politických dobrodruhů a vůbec dnešní doby ani o serióznost nestojí. Morální postoj těch, kteří zase nestojí o politické dobrodruhy, pak v médiích nemají místo. Nesmí mít. Krám se totiž dobrodruhům nehodí do doby a doba do krámu.